Knížky pro podzimní dny

Milí přátelé,

tyto dvě knížky jsou  skvělým tipem na to, jak vyplnit sychravější podzimní dny. Když si k nim uvaříte dobrý čaj nebo kávu a rozsvítíte svíčku, bude vám jistě hezky. Tak jako mně.

 

 

Knížka Judith Hermannové Letní dům, později obsahuje devět povídek, v nichž se autorka zabývá životními pocity mladé generace, tedy lidí, kteří žijí v hmotném blahobytu a přesto se – aspoň čtenář postupně získá takový pocit – v životě potácejí bez většího směřování či výraznějších životních ambicí. Povídky upoutají pozvolným tempem a celkovou melancholií až smutkem. Hermannová vypráví příběhy bez snahy šokovat. Její jazyk je jemný, kultivovaný a zároveň bez příkras. Někdy je čtenář překvapen nečekaným koncem – pointou, jindy příběh skončí v jistém bezčasí. Jakoby se rozplynul ve svém plynutí. Hrdinové jednotlivých povídek jsou přitom velmi citliví a zajímaví lidé, kteří žijí bohatým vnitřním životem. Ovšem zároveň jsou možná trochu rezignovaní, bez větších snů a tužeb, o kterých by hovořili nahlas. Asi proto, že ví, že jsou to jen sny, které nemohou realizovat, možná na ně nemají sílu, anebo je vlastně ani nehledají. Jsou to povídky o složitosti života, o dobrovolných outsiderech. Letní dům, později je výborná knížka pro podzimní dny, jež přinášejí podobné – v jednotlivých povídkách popisované – pocity, třeba melancholii z toho, že něco příjemného odchází (např. bezstarostnost léta) a zároveň se blíží něco tíživého (mrazivé dny plné tmy). A my to přitom nemůžeme nikterak změnit.
Sbírka devíti povídek této německé autorky Judith Hermannové Letní dům, později (Sommerhaus, später, 1998, česky 1999) před více než čtyřmi lety vzbudila velkou pozornost. Úspěch knihy byl přímo senzační, záhy byla i přeložena, zatím do 17 jazyků.

V první povídce (Červené korály) hledá vypravěčka svůj vlastní hlas – mám v sobě příliš mnoho příběhů, ty mi ztěžují život – ve změti již tradovaných příběhů o své krásné prababičce a jejím červeném korálovém náramku a v konfrontaci se dvěma mlčícími, chladnými muži: rybovitým, pololeklým milencem a terapeutem, z nichž ani jeden ji nechce poslouchat. Skurility a vymknuté situace v životech žen jsou i v dalších vyprávěních, mužskou perspektivu najdeme v ústřední a nejlepší povídce o osudovém míjení (Sonja). Sonja, vypravěčova nepřiznaná láska, malá, drobná, hubená – a asexuální -, ale s velkou vnitřní silou, dětská a zároveň dospěle odhodlaná, je, přes svou unikavost, snad jediným pevným bodem, od kterého by se vše mohlo odvíjet jinak. Žena z Bali, další pozoruhodný příběh, začíná zcela banální situací (večírek známého filmového režiséra, tři pozvaní přátelé, Christiane, slibující si další erotický zážitek) a končí nečekanou katarzí. Režisérova manželka, žena z Bali, pozve přátele k sobě a po zbytek noci se zcela vážnou tváří vypráví vtipy o blondýnkách. Málokde jinde pronikne krutost tak jasně na povrch „pocitového“, ale vlastně prázdného způsobu života.

Hermannové přesto nejde o jakoukoli kritiku, důsledně se vyhýbá hodnotícím postojům. Údělem jejích hrdinů není utrpení, ale pouze smutek a pasivita. Ženy i muži jsou už předem unavení, vědoucí, jaké to bude „po“, ještě než se vůbec něco stane. V povídkách není například jediný milostný akt (s výjimkou toho zachyceného, aspoň z počátku, na obrazovku počítače v Camera obscura), nebo je zapomenutý: Nemohla jsem si už ani vzpomenout, jaké to bylo, tedy jaký byl sex se Steinem (Letní dům, později).

Něco podobného platí i pro Hermannové vypravěčský styl: v Ženě z Bali příběh vrcholí Christianiným pláčem a následnou cestou zasněženým městem domů, autorka ho však dovypravuje připomenutím zcela stejného pocitu, jaký měla vypravěčka na počátku, a tím celou příhodu vymazává, relativizuje: Je chladno. Vzduch voní sněhem. Kouřem. Nasloucháš něčemu, co nemůžeš slyšet, máš na jazyku slovo, nemůžeš je vyslovit? … Půjdu teď spát. Připomene-li ti zima občas něco, nevíš – co.

Psal jsem špatně aniž bych se dostal do svobody popisu, který člověka odpoutá od prožitku (zaznamenal si F. Kafka do deníku). Hermannová neusiluje o svobodný, výlučný, osamělý prostor literatury. Její vyprávění je neukotvené, bez statutu, bez událostí dávajících příběhu počátek a konec, je to simulace vyprávění. A to i tehdy, právě tehdy, když píše jen o tom, co prožila – v rozhovorech říká, že všechny povídky mají autobiografické jádro a že ona sama si není schopna něco úplně vymyslet. Bezčasí a smutek zde evokují konec jedné doby, její dekadenci.
Veronika Jičínská, únor 2003

 

 

 

Ve své druhotině Nic než přízraky autorka v sedmi povídkách obohacuje svůj vypravěčský tón o ironii, vtip, sarkasmus. Její hrdinky jsou sice o něco starší, některé mají děti, zůstává jim však neurčitost a melancholie. Berlínská tristesse na nich lpí, kamkoliv se vydají: na Islandu, v Praze, v pouštích Nevady. Vše je ještě větší, vzdálenější, a smutnější. Místa přitom zůstávají stejně jako postavy zvláštně neskutečná. Judith Hermannová zde dále rozvíjí svůj talent popisovat nálady: význam je patrný i v těch nejmenších gestech a momentech.

Ilustracemi tuto jedinečnou povídkovou knihu doprovodila herečka Aňa Geislerová.

 

Milí přátelé, obě uvedené knihy jsou již bohužel vyprodané, dají se ale s trochou štěstí sehnat  někde v antikvariátech.

Pokud se vám to podaří, přeji Vám hezké chvíle strávené nad  jejich řádky.

 

Sofie