Umění meditace

 

Milí přátelé,

nabízím vám tentokráte „klasickou“ meditaci podle duchovního Mistra Šrí Ramana Maharišiho pro dosažení stavu Já Jsem a následnému osvobození se z moci ega.

„Není trvalého štěstí v žádném předmětu světa. V žádné druhé osobě a v žádné jiné věci. Je v Bohu, v absolutním „Já jsem“. V našem vlastním duchovním srdci. V Království nebeském, které je v nás. Proto nemůžeme štěstí nikdy nalézt mimo sebe, jen ve vlastním nitru. Knihy a úvahy jsou dobré, skromnost v potravě, spánku a řeči je lepší, čistota myšlenek, slov a činů je ještě lepší. Buďme skromní, mysleme hluboko a čistě a žijme podle toho, abychom získali základy metafyzické a morální kvalifikace. Vězme však, že samy tyto kvality nás ještě nepřivedou k Poznání. Poznání musí být hledáno tam, kde je, v duchovním srdci. Proto je třeba usednout a pracovat. Každý den. Jen naše vlastní práce, pilná práce na duchovní cestě spolu s Milostí Boží nás povede k Pravdě.

Milí přátelé! Zopakujeme si v praxi několik základních pravidel o meditaci, a to podle nejosvědčenějších metod, které jsme již probírali. Půjde zejména o pokyny čerpající z átmavičáry Šrí Ramany Maháršiho, jehož tu dnes budeme velmi často citovat. Budeme-li je sledovat s otevřeným srdcem, mohou se nám transformovat v přímý, bezprostřední zážitek.

Již v minulých promluvách jsme často citovali tohoto Mistra duchovní cesty a také jiné Mistry. Skláním se hluboce před jejich moudrostí a děkuji Bohu za vnitřní pomoc jejich ducha, která byla tak často pociťována při naší práci. Děkuji také vám všem za vnitřní spolupráci, za zájem o prohloubení sebe sama. Je pravdou, že zkoušky z tohoto kurzu se neskládají, leda ty, které pro nás připraví osud. Připravil jich za tu dobu dost pro nás všechny. Ale právě na těchto zkouškách jsme měli možnost rychlého pokroku a většího ujasnění si cíle. A tím je Pravda. Naší cestou k ní je naše vlastní duchovní práce; práce, které se musí opravdový žák duchovní cesty podřídit nakonec po celý svůj život. Je to vlastně boj proti nevědomosti a neklidu mysli, který musí být veden na všech frontách. Končí a vrcholí v živém, absolutním klidu neochvějného Poznání. Ohniskem této práce, resp. jejím základním rysem je právě meditace. Proto se k ní závěrem našeho kurzu vracíme, proto si nyní společně meditační cvičení zopakujeme a pokusíme se je uvést v život.

Jak se taková meditace správně provádí? Bude to ten druh meditace, který se nejvíce osvědčil u zralých myslí, to jest u lidí, kteří chápou Pravdu jako svůj životní cí1 a mají opravdovou touhu.

1) Před každou meditací jako ostatně před každou duchovní prací prospívá umytí těla, a hlavně rukou a nohou. Proto si před každou meditací podle možnosti umyjeme alespoň obličej a ruce až k loktům a pokud možno i nohy.

Pak usedneme do snadné, pohodlné pozice. Narovnáme páteř, znehybníme tělo a uvolníme je. Nemusí to být právě některá z pozic hathajógových, ačkoliv jsou velmi prospěšné. Nám postačí, když zaujmeme takovou pozici na židli nebo v křesle, aby tělo bylo naprosto v relaxaci a co nejméně se nám připomínalo během duchovního cvičení.

2) Máme-li duchovního Mistra neboli gurua, který nás vede, můžeme na něho před meditací intenzivně myslet minutu nebo dvě, abychom od něho získali koncentrační sílu a vnitřní vedení. To činíme s oddaností k němu a v prudké touze. Bude dobře, použijeme-li k tomu jeho fotografii. Je to velmi účinné, pakliže je duchovní mistr opravdu sjednocen s Božstvím. Jestliže tomu však není, to znamená v tom případě, když u něho dosud není opravdového trvalého sjednocení čili Poznání, pak může u pokročilejších stupňů někdy dojít k jistému druhu stagnace. Proč? Protože je velmi těžké postoupit dál, než je člověk, k němuž se obracíme o pomoc. Kromě toho duchovního mistra projeveného v těle máme jen tak dlouho, dokud se sami pokládáme za tělo. Ale opravdový duchovní Mistr není tělem! Odpadne-li od nás tento omyl, to jest, přestaneme-li se pokládat za tělo, shledáme, že jediným živým Mistrem je a bylo vždy božské, neosobní „Já“, ať v nás či v jiné osobě. Je stejně jen jedno. Zapamatujte si tuto poučku jednou provždy, a protože omyl, jako bychom byli jen tělem, musíme stejně dřív nebo později odbourat, obraťme se nejlépe ihned přímo k Božství v nás samých, v našem duchovním srdci, k našemu nejvnitřnějšímu „Já jsem“. To je guru všech guruů, nejvyšší a nejspolehlivější.

3) Abychom zmenšili počet myšlenek, které před meditací procházejí naší myslí a které by nás v ní mohly rušit, provedeme jednoduché dechové cvičení: zvolníme, resp. zpomalíme náš dechový cyklus. Usedněte zpříma! Dýcháme zvolna, nenásilně, ale poněkud zpomaleně. Při každém nádechu zadržíme na dvě až tři vteřiny dech a pak zvolna a nenásilně vydechneme. To děláme tři až čtyři minuty.

4) Potom provádíme analýzu fyzického, mentálního nebo citového „já“ jako koncentraci. Jejím účelem je, abychom se zbavili za všech okolností zakořeněných nesprávných představ, jako že jsme jen tělem nebo smyslovými dojmy.

Jak to děláme? Můžeme použít třeba Buddhovy metody: Uvědomíme si, z čeho se skládá naše tělo: z masa, kostí, kůže, krve atd. A zjišťujeme, že žádná z těchto věcí není sama o sobě životná. Například mozek. I když má v těle tak vysokou funkci, není sám o sobě nic jiného než kus tělesné hmoty, srdce není nic jiného než kousek masa. Žádné orgány nejsou samy o sobě životné. A není-li žádná ze součástí těla životná, pak ani jejich celek nemůže být sám o sobě životný. Musí zde být něco, co ho oživuje. Jsou to snad myšlenky člověka? Nebo jeho city? Ani ty to nemohou být, neboť vznikají a zanikají, např. v narkóze nebo v hlubokém spánku, a proto s jejich zánikem, třeba jen dočasným, bychom zanikli i my sami. Musí zde být tedy něco jiného, co oživuje mysl a city. Je to naše vnitřní „Já°, je to čisté Vědomí, čistá Existence „Já jsem“, živé, ryzí Bytí ve svém původním stavu…

Pokročilejším stačí na místo těchto analýz stručné ujištění, že nejsou tělem ani intelektem, ale čistým Vědomím, čistým Bytím bez hranic.

Již toto analytické uvažování spojujeme vždy s hlubokou oddaností k božskému „Já“, které je hledáno. Musíme si uvědomit, že tato naše hledaná podstata je svatá, nekonečně svobodná a nekonečně jemná.

Je nesmírně důležité, abychom nabyli pevného přesvědčení, že nejsme tělem, ale že vpravdě jsme božským „Já“. Bezpodmínečně se musíme zbavit odvěké připoutanosti k tělu, mysli a citu. To, co hledáme, není od nás odděleno. My sami jsme Jáství. Proto se neztotožňujeme se zevními předměty – myšlenkami, ale pozorujeme je klidně, bez připoutanosti, jako by byly cizí. Jako by i naše tělo bylo cizí. Můžeme si přitom uvědomovat, že i svět je uvnitř božského „Já“, a to jako jeho vlastní tvorba, na které ono samo není závislé.

Již při této analýze bychom se měli učit vnitřně rozeznávat mezi tím, co je trvalé, stálé, svobodné, a tím, co není. Tak se již v této počáteční fázi hledání uvádíme do harmonie s naším vnitřním božstvím. Pozorujeme je tiše a stále v pozadí mysli a těšíme se na vědomé spojení s Ním.

Kde, ve kterém místě vzniká život v člověku?

5) Duchovní srdce. Těžiště a zdroj lidské bytosti v centrální pravé straně našeho těla. Je místem, kde se rodí život, inteligence a individualita. Duchovní srdce je zdrojem Bytí.

Když jsme poněkud omezili počet našich myšlenek, obraťme svoji pozornost k tomuto zdroji. Obraťme ji k Němu především formou vysoce kvalifikované a soustředěné citové oddanosti.

Cvičme proto prudce a soustředěně tyto čtyři city:

a)    intenzivní oddanost k Já,

b)    žhavou touhu po Já,

c)    láskyplné uctívání Já,

d)    pokornou modlitbu k tomuto našemu božskému zdroji Já.

Tyto city cvičme v srdci postupně, jeden po druhém, vždy hlouběji a hlouběji, směrem k míru srdce… k Já. Předchozí cit ponecháváme vždy v samovolném, automatickém působení a doplňujeme jej dalšími. Neuzavíráme toto cvičení tím, že začneme další. Necháme je doznívat po celou dobu své meditace, dokud se samo nerozplyne do Nadjá. Citová oddanost, láska a pokora budou naším neomylným ukazatelem cesty k božskému Já a umožní nám, abychom se na Něj dobře soustředili. Bez citového zaměření se mysl snadno stává kořistí bludných představ.

6) A nyní, po citovém zaměřeni k našemu cíli, položme si jemně, soustředěně a s láskou k Pravdě tuto jednoduchou otázku do svého nitra: „Co jsem já?“ Neodpovídejme však na ni svým intelektem, jako jsme to dělali u stupně analýz. Namísto toho zvolna, ale pevně vnoříme svoji pozornost po této otázce do nitra, stále přitom budeme sledovat jemný, prchavý pocit Já. Pamatujme si: intelekt se toho tentokrát nezúčastňuje. Intelekt sám se totiž zúží, sjednotí a promění v jedinou myšlenku Já, na kterou musíme vykonávat trvalý a pevný tlak, aby nám vydala tajemství svého původu. Pak tuto otázku stáhneme do jednoho bodu, do „ohniska bdělosti“ a tuto bdělost stále udržujeme.

Zde tedy nejde o pouhé mentální dotazování. To by mělo právě jen cenu analýzy. Ani nejde o to opakovat otázku „Co jsem já?“ jako mantru. Skutečný cíl tohoto pátrání je soustředit celou svoji mysl v jejím vlastním zdroji. Je to intenzivní činnost mysli, hnutí mysli, ale nikoliv její intelektuální, rozumové části, ale té části, která se jeví jako pozornost. Je to pevné držení rovnováhy mysli v čistém vědomí Já, vystopování myšlenky „Já“ zpět k jejímu zdroji. Žhnutí mysli. „Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm!“

Nesmíme si ovšem myslet, že jedno naše malé „já“ odhaluje snad naše velké „Já“. Tak tomu není. Vždyť je ve skutečnosti jen jedno, a ne dvě „Já“. Zde jde o hledání opravdového zdroje myšlenky „já“, svého přirozeného stavu mysli čili o hledání opravdového Jáství, a tudíž výsledek nemůže být jiný, než že se musíme nakonec stát opravdovým jástvím. Být jím! Být oním jediným „jsem, který jsem!“ říká Maháriši: Není to záležitost stávání se, ale záležitost Bytí. Přirozený stav mysli.

Ono to ovšem zprvu tak vypadá, jako bychom se k našemu vnitřnímu Já obraceli dualisticky, jako by bylo něčím jiným, než jsme my sami. Vždyť přece k němu vyvoláváme city vroucí oddanosti, lásky, pokory atd. Proč tomu tak je? Je to správné? Ovšem! Je to proto, že od samého počátku svého zkoumání až těsně k jeho nepopsatelnému konci žijeme v temnotě dualistického omylu, a to i přes správný intelektuální názor. Teprve vlastní Poznání Pravdy zbavuje člověka temnoty a přináší mu světlo. Vědění, že cukr je sladký, nám ještě nepůsobí pocit sladkosti. Vědění něčeho o Pravdě není ještě Pravda. Proto uctíváme své vnitřní „Já“ a klaníme se mu, i když dávno víme, že jsme s ním zajedno. Toto uctívání je vlastně zvláštní formou askeze. Egu, které se blíží Nadjá, tím totiž dodáváme kvality, kterými se stává měkčím a poddanějším, až se časem docela rozpustí ve svém vlastním zdroji.

Proto musí být všechna naše duchovní práce podporována city hluboké oddanosti Božskému Já a pokory. Pomůže nám to ostatně i přidržet se pocitu či intuice božského Já. Nyní nesmíme mysli dovolit, aby byla nakažena nebo zavalena jinými myšlenkami. Jedinou naší myšlenkou musí být jen a jen myšlenka „Já“.

7) Intelekt se pochopitelně brání. Musíme proto odmítat jeho útoky a zápasit s ním všemi možnými prostředky. Znovu a znovu proto zkoušíme metodu rozeznávání a stupňujeme ji v hlubší a pevnější intenzitě. Znovu a znovu se snažíme poznat to, co je v nás stálé, nehybné a klidné, co je prosté ega, mimo omezení času a prostoru. Snažme se přiklonit k tomu co nejvíce. Vše ostatní odmítejme! Stále více už jen pouhým chápáním, než myšlením si uvědomujme, že nejsme tělem, ale že jsme čistý, neosobní duch.

Mysleme asi takto: Tělo není „já“. Co jsem já? Tažme se takto vytrvale do nitra, do duchovního srdce. A opět uctivě čekejme! Otázku „Co jsem já“ nechme přitom vyznívat do hlubin duše. Odpověď nepřijde slovy, ale přímou, hlubokou intuicí zážitku. Již samotný tento dostředivý a soustředěný postoj působí nesmírně mohutně. Ale ani na okamžik přitom nesmíme ztratit své vnitřní božské „Já“ z dohledu. Pak je skutečně účinný.

Kdyby se tak přece jen stalo, kdyby se objevily myšlenky, což při jejich úporné s1e bývá obvyklé, pak jen hleďme poznat toho, kontu se tyto myšlenky objevily. Zjistíme-li, komu se objevily, opět se rozplynou.

Myšlenky, které nás při naší meditaci napadají, jsou totiž způsobovány našimi sklony. A tyto sklony (vásany) se v nás usadily během našich dřívějších činností, ať v tom či onom světě. Jsou výsledkem naší karmy a objevují se v důsledku zákona karmy, který je zákonem skutkové odplaty. Jenomže tento zákon platí jen pro mysl, která je obrácena do světa. Meditací se však člověk obrací do nitra a v nitru zákon karmy končí, překážky odpadají, pouta se lámou. Protože se láme ego, na něž jsou vázány. Nemysleme proto na překážky, nedejme se jimi rušit. Nestojí za to. Jsou jen zdáním; jako je zdáním ego. Vnitřní skutečnost je naší Pravdou, a proto žádné zdání nemůže a nesmí ovlivnit naše spojení s ní. Proto se musíme přestat zabývat myšlenkami, a naopak poznat toho, kdo je má, toho, komu se objevují.

8. Abychom to mohli poznat, snažíme se dostat do situace neosobního svědka těchto vtíravých myšlenek, snažme se po nějakou dobu být klidným, jemným svědkem toho, co se děje. Tak znovu obrátíme mysl do neosobního Já. To je jedna z nejlepších metod, jak se dostat za myšlenky, které na nás dotírají. Mysleme asi takto: Ať se odehrává to či ono, mne se to netýká, já nejsem těmito myšlenkami, já jsem jen jejich tichým, neosobním, nezaujatým svědkem, „Já“. Upevněme se v tomto postoji.

9) Když jsme se upevnili v postoji svědka, neosobního, nezaujatého svědka, to znamená, když již nejsme strhováni vtíravými myšlenkami, rozhodneme se, že již dále nebudeme tyto a žádné jiné myšlenky sledovat. Pak se snažme vystopovat svoji vlastní pozornost. Když se nám to podaří, upřeme pozornost na ni samotnou. Pozornost na pozornost. Pak vtíravé myšlenky brzy samy zahynou.

10) Odpověď na tyto snahy je někdy hlášena jemným, občas i silnějším intuičním pocitem Já. Musíme mu věnovat nejbystřejší pozornost, a ještě něco více. Musíme se mu zcela podrobit. Tiše, jemně a naprosto nenásilně dovolíme vnitřnímu světu, aby se nás ujal a stal se námi. I zde jsou ještě myšlenkové vlny, ale jen jakoby v dáli, jen jakoby na povrchu. My se však s nimi nespokojíme. Jedině vnitřnímu „Já“ jsme zcela odevzdáni, poddajní, toužebně je očekáváme. To znamená, že ve stálé a oddané touze po „Já“ se přidržujeme tohoto vnitřního pocitu Já, odstraníme všechny myšlenky kromě myšlenky „Já“, upřeme mysl na tuto jedinou myšlenku, a to tak dlouho, dokud nejsme do „Já“ úplně vtaženi a v něm úplně rozplynuti. Je to jakási moudrá a cílevědomá pasivita. Pak naše úsilí končí a už ani nemůže být. Tím je zničen klam, který nám dosud zastíral samozářící Jáství. Neosobní božské Já uskutečníme jen úplným a dokonalým splynutím s Ním.

Musíme být ovšem bdělí a opatrní. Musíme sledovat, aby tato naše vysoká pasivita neskončila ospalostí nebo skleslostí. Zůstaňme, proto bystří a soustředění do jednoho bodu k Já, prameni vlastní pozornosti, k svatému mlčení Jáství. To je naším jediným c9lem. Dokud běžíme s běžící mysli, nemůžeme tam dospět.

Nedovolme své mysli, aby mluvila. Nesmíme jí dovolit, aby se rozvíjela. Nesmíme ji nechat povídat. Na tomto stupni zamítneme každou myšlenku, každý obraz i každou naši představu, jakmile se jen vynoří. I myšlenku „Já medituji“. To je metoda, jak zvládnout myslící princip. Pro většinu žáků je dosti těžká, neboť myšlenkový pochod je úžasně mocný a trvalý.

Nuže, unaví-li nás tento boj, podstupme jiný: Nechceme-li, nemusíme všechny myšlenky zamítat. Vyberme si z nich jednu a té se držme. Máme pak zájem jen o jednu z nich. O myšlenku – cit „já“. Snažme se poznat myšlenku – cit „já“ čili ego. Jakmile vyvineme tuto snahu, naše ego začne měnit svoji povahu, začne vždy méně a méně brát podíl na těle a víc a více přibírat vědomí vnitřního „Já“. Dokonce se v něm samo rozplyne.

Když se totiž ptáme otázkou „Co jsem já?“, nakonec poznáme že ve skutečnosti není taková věc jako osobní „já“ nebo „moje“, neboť tento klamný pocit zmizí, zůstane jen neduální, nedvojné „Já“, neosobní Jáství, Bytí, božský stav, který je přirozeným stavem naší mysli, přirozenou zkušeností bezprostřední Pravdy. Milé sestry a bratři! Stav, ve kterém není ego, je Pravdou! Tam, kde končí individuální „já“, existuje Skutečnost, dokonalé Bytí, Absolutní „Já jsem“. Proto je rozpuštění ega jediným naším úkolem.

11) Milujme Já, zůstaňme v Něm zakotveni, jakmile jsme se ho jen vláskem dotkli, jakmile jsme jen maličko vycítili jeho Bytí, Vědomí nebo Blaženost. Anebo, stůjme v jeho čisté Pozornosti. Nebude to snadné, nebudeme-li je dostatečně milovat. Jen když splníme tuto podmínku, můžeme doufat, že zůstaneme v bdělosti a ustavičné pamětlivosti Já. Proto milujme své božské Já! Zkusme to hned teď, aby to nebyla jen teorie. Zaujměme ihned tento vnitřní postoj. Vypusťme ze svých srdcí vše, co Mu překáží!

12) Nakonec po dlouhých cvičeních, čistém životě, stoprocentní oddanosti a vnitřní bdělosti rušivých myšlenek ubývá, jejich počet i jejich intenzita se zmenší. Naše touha po Bohu, naše láska k Němu, náš zájem o Poznání, naše vytrvalá cvičení ovládání mysli vzbudily a vyvolaly účast Absolutna. Nyní musí být síla pozornosti snesena do jediného bodu v duchovním srdci. Ego, které se tam zrodilo, vrací se zpět do místa svého původu, aby v něm dobrovolně zemřelo.

Skončila naše touha? Skončilo naše úsilí? Vzdali jsme se opravdu všeho? I touhy po duchovnu? Čekejme tedy a naslouchejme. Vědomí je nyní připraveno, aby se osvobodilo od ega, jestliže mu to dovolíme svojí vysokou pasivitou. Blížíme se k jednobodovosti. Rozeznáváme již jen jediný bod ve svém duchovním srdci, do něhož se zvolna stahuje naše pozornost. Co máme dělat?

Naše běžné těžiště bylo dosud v osobnosti, v činném osobním jáství, v egu. Je třeba, aby bylo přeměněno do klidu a míru neosobní Skutečnosti, čistého Vědomí. Tím jsme právě my. Čisté vědomí Já není odděleno a nikdy nebylo odděleno od nás. Je to náš pravý domov. Cesta k němu vede bodem v duchovním srdci. Nyní je třeba, abychom použili veškeré své energie a soustředivosti. Přitom však musíme zůstat pokorní jako malé děcko v matčině náručí. Tato snaha musí být jemná, nenásilná, ale stoprocentní. Ale přitom nesmíme ani na okamžik pozorovat myšlenky svého snažení… Jak je to subtilní! Musíme být zcela indiferentní k výsledkům duchovní práce, ať jsou jakékoliv.

Jsou dvě pomůcky, jak uspíšit spojení s bodem v srdci:

a) Když jsme po nějakou dobu pozorovali tento bod v soustředěné a oddané pozornosti k Já, položme se mu nyní na roveň, tj. pokládejme se za tento bod. Odmítněme se považovat dále za činné jáství, tak jako jsme to činili dosud, zbavme se tím pocitu: „Já jsem činitel“ a buďme jenom v tomto bodě a tímto bodem

b) Jiná představa, která nám na tomto stupni může velmi pomoci je, že onen bod v srdci budeme pokládat za Mistra, za gurua, ať je onen guru v těle či mimo tělo v našem vnitřním Já. Budeme tento bod pokládat za sí1u Mistra, přítomnost Mistra, zkrátka za sídlo Božství. Vždyť Mistr, jak již víme, není tělem, ale naším nejvnitřnějším Bytím, Božstvím. S touto představou uvítáme s radostí a ve zbožné oddanosti jeho příchod a pak mu předáme veškerou další akci. My už nejsme, je jenom Božství Mistra.

13) Někdy se dostaví dva divné pocity. Budeme cítit, že umíráme a zároveň že začínáme žít v neosobnosti, v nepopsatelném osvobození. Nebojme se pocitu smrti! Vždyť nejsme tělem, myslí ani pocitem. Či jsme na to zapomněli?

Buďme na pozoru, tento klam má tendenci se vracet. Proto jestliže jsme nezvládli analýzy, jestliže jsme podceňovali toto počáteční cvičení rozboru, toužíce po rychlých výsledcích, pak svádíme bitvu předem prohranou. Jestliže jsme však dokonale pochopili, že nejsme tělem a proč, pak to nebude bolestné. Jen pozorně čekejme v pokoném odevzdání. Stanovisko ega, které tak dobře známe, není jediným stanoviskem v životě. Stanovisko neosobního Bytí je lepší a neskonale vyšší. Aby k němu došlo, je třeba jen odložit ego. Pro zralou, čistou a moudrou mysl je to zkušenost zcela přirozená, k jejímu prohloubení přispívá nutně i v této fázi alespoň částečné zatajení dechu. Jedině tehdy, jestliže jsme se nezbavili připoutanosti k tělu, se dostaví strach.

14) Čím častěji dospějeme k jedinému bodu v srdci, tím lépe pro nás. Den ze dne bude boj snazší, den ze dne bude odhodlání zemřít větší, víc a více si budeme zvykat na nádherný, osvobozující pocit neosobnosti. Nakonec dojde k rozplynutí ega bez nejmenšího pocitu strachu a úzkosti. Ale pozor! Než k tomu dojde, bude nás blaženost, mír a rozplývání svádět k tomu, abychom se z toho radovali. Důvodů k radosti bude mnoho, ale radost samu si nesmíme v tomto stadiu cesty ještě dovolit. Byla by totiž předčasná. Dokud naše malé „já“ nebude trvale a úplně vlastněno, spaseno svatým božským „Já jsem“, radost z dílčích úspěchů, která není ničím jiným než jenom jemnou formou egoismu, by byla překážkou konečného úspěchu… A teď ještě něco velmi důležitého.

15) Nesmíme si ani na okamžik myslet, milé sestry a bratři, že ego je v tomto našem snažení odkázáno samo na sebe. Tato myšlenka je jedním z největších omylů na duchovní cestě. V této práci má každý z nás nesmírného pomocníka. A to nejvýš milosrdného pomocníka. Kdo to je? Ten, kdo je hledán! Je to naše vlastní Já. Ono není nečinné a není ani indiferentní k našemu úsilí. To si musíme jednou provždy uvědomit a této skutečnosti musíme přizpůsobit svoji cestu.

Jak to uděláme? Jemně, ale v naprosté bdělosti a oddanosti budeme pozorovat naše božské „Já“, jak pracuje zevnitř. Budeme tiše pozorovat nesmírně jemnou, láskyplnou sílu, kterou nás ONO k Sobě přitahuje. To je Milost Boží. Važme si jí, klaňme se jí, milujme ji a prosme o ni neustále. Bez Milosti by nebylo naše úsilí nic platné. Bez úsilí by však nebylo Milosti. Vždyť konec konců jedině tato Milost je s to odstranit a zničit náš egoistický pocit „jsem činitelem“. Jedině Ona nás může dovést k sobě samé, až k poznání našeho vnitřního, božského Principu, neosobního Já, které je totožné s Absolutnem.

16) Nakonec vědomé úsilí již zcela přestalo a již není ani možné. Není co objektivizovat. Není, čeho bychom mohli být ještě svědkem. Dosavadní pocit „já jsem činitelem“ zmizel. Je jenom Sat-Čit-Ánanda. Existence-Vědomí-Blaho.

Těsně před tím, než se tak stane, uvědomme si ještě jednu, poslední ideu. Uvědomme si, že totéž „Já“, které září v srdci jako Neosobno, je také nekonečné jako prostor. Uvědomíme si, že samo ze sebe naplňuje svět sebou samým, stále jej takto tvoříc. Uvědomíme si, že svět není bez Já. Není rozdílu mezi „Já“ a světem. Jak říká Mistr Maháriši: „Já září uvnitř jako Osvobození, zevně jako svět.“ Toto je jóga nad protiklady.

17) Osvobození? Z čeho osvobození? Z otroctví? Vždyť ani tato zkušenost není konečnou Pravdou. Vždyť není dualita v Pravdě. Proč jsme ji tedy vůbec tak úporně hledali! Koho a co?

Proč? Milí přátelé na Cestě! Protože iluze omezenosti zapustila v nás tak hluboké kořeny, po věky trvající nevědomost; jen proto je nutné hledání. V Pravdě však není protikladů. Ty jsou pravdivé jen relativně. Jen když člověk zabloudí ze stavu Jsoucna, nikdy když je v Něm. Ve skutečnosti je jen jediná Pravda, Stejnost, Jednota, jediná Vesmírná Mysl. Osvobození bylo způsobeno odstraněním pocitu osobního jáství a jakéhokoliv vlastnění čehokoliv. Jednota nezná osobního „jáství“.

18) Před splynutím v této Jednotě si proto uvědomme s největší ostrostí, nikoliv slovy, ale přesvědčením, že obsah Vědomí, který jsme s takovou námahou a s tolikerým úsilím již téměř opustili, se ve své podstatě neliší od svaté skutečnosti „Já jsem“!

Za vteřinu či dvě rozdíly splynou v ohnisku jednotícím, v oceánu nadblažené nepopsatelnosti.

Uvědomme si, až budeme opět vidět rozdíly, že to budou jen jevy, jen povrchové jevy. Vlny na oceánu Bytí. My sami zůstaňme už navždy jen Pravdou Bytí. Budeme vědět, že tyto jevy, jimž říkáme svět, nejsou od Pravdy odděleny, nýbrž že jsou s Ní zajedno, že jsou totožné s nekonečným, jediným „Já“. Zůstaňme proto klidní a vyrovnaní i v činnosti. Oceňujme rozumně rozdíly, jež Příroda přináší, ale přitom budeme vždy vědět, že vše je jen jediným projevem, jediným obrazem Skutečnosti „Já“, jedinou Jednotou a Stejností, nepojmenovatelnou, nevyslovitelnou, ale úplnou Pravdou „Já jsem“. Vše jsou jen vlny na oceánu Bytí.

Nic vyššího tu není k nalezení.“

Převzato z knihy Eduarda Tomáše, „Umění klidu mysli“