O lásce

Láska je základním předpokladem duchovního růstu. Navíc působí jako zrcadlo. Je velmi těžké znát sebe sama, dokud neuvidíte svou tvář v očích někoho, kdo vás miluje. Tak jako se musíte podívat do zrcadla, abyste uviděli svou fyzickou tvář, musíte se podívat do zrcadla lásky, abyste uviděli svou duchovní tvář. Láska je duchovní zrcadlo. Vyživuje nás, integruje nás, připravuje nás na vnitřní cestu, připomíná nám naši původní tvář.
V okamžicích hluboké lásky se zjevují záblesky původní tvářemi, když přicházejí jako pouhé odrazy. Při úplňku vidíte odraz měsíce na hladině jezera, klidného jezera; jako takovéto jezero funguje i láska. Odraz Měsíce v jezeře je počátkem hledání skutečného Měsíce. Kdybyste nikdy neviděli jeho odraz v jezeře, možná by vás nikdy nenapadlo hledat skutečný Měsíc. Ze začátku budete pořád chodit k jezeru, abyste jej našli, protože si budete myslet, že někde tam hluboko v jezeře se skrývá opravdový Měsíc. Budete se znovu a znovu potápět a vynořovat s prázdnýma rukama, Měsíc tam nenajdete.
Pak vám jednoho dne dojde, že tento  Měsíc je možná jen odrazem. Je to úžasný poznatek – tehdy se můžete podívat nahoru. Kde je tedy Měsíc, jestliže toto je jen odraz? Pokud je to odraz, pak se musíte podívat opačným směrem.
Odraz je hluboko v jezeře, skutečný předmět proto musí být někde nad jezerem. Poprvé pohlédnete nahoru, a tím se započne vaše cesta.
Láska vám poskytuje záblesky meditace, odrazy měsíce na hladině jezera – i když jsou to jen odrazy, a ne měsíc sám. Láska vás proto nikdy nemůže nasytit. Ve skutečnosti vás činí čím dál více nespokojenými, rozervanými. Láska vám bude stále více odhalovat, co všechno je možné, ale nikdy vám to nedovolí okusit. Bude vás frustrovat – ale jenom v hluboké frustraci se skrývá možnost obrátit se zpátky ke své vlastní bytosti. Jenom milenci znají radost meditace. Ti, kdo nikdy nemilovali a nikdy nebyli láskou frustrovaní, ti, kdo se nikdy neponořili do jezera lásky, nehledali Měsíc a nebyli zklamáni, nebudou nikdy hledat skutečný Měsíc v nebi. Nikdy si neuvědomí, že existuje.
Ten, kdo miluje, se nutně dříve či později stane zbožným, ale ten, kdo nemiluje se, nikdy zbožným nestane.

Existuje jedna krásná definice toho, co to znamená být skutečný díky lásce. Je z úžasné knihy Margery Williamsové Sametový králíček.

„Co je to SKUTEČNÝ?“, zeptal se jednoho dne Králíček. „Znamená to, že v sobě máš něco, co tiká, a nahoře máš držadlo?“

„Být skutečný nemá nic společného s tím, z čeho jsi udělaný.“ řekl Kožený Koník. „Je to něco, co se s tebou stane. Když tě má nějaké dítě hodně dlouho, ale opravdu hodně dlouho rádo, ne jenom jako hračku, ale OPRAVDU, pak se staneš skutečným.“
„Bolí to?“ zeptal se Králíček.
„Někdy“ odpověděl Kožený Koník, protože vždycky  říkal pravdu. „Když jsi však skutečný, nevadí ti, že to někdy bolí.“
„Stane se to najednou, jako když tě někdo praští.“ ptal se dál, „nebo postupně?“
„Najednou se to nestane“ řekl Kožený Koník. „Skutečným se stáváš postupně. Trvá to dlouho. Proto se to většinou nepřihodí tomu, kdo se snadno rozbije, má ostré hrany nebo na koho se musí dávat  dobrý pozor. Dá se říci, že než se staneš skutečným, máš vypelichanou srst od mazlení, utržené oči, uvolněné klouby a jsi celý ušmudlaný. Ale to vůbec nevadí, protože jakmile jsi jednou opravdový, nemůžeš být ošklivý, jedině snad pro ty, kdo tomu nerozumí… A jakmile jsi jednou skutečný, už nikdy se nemůžeš stát zase neskutečným. Je to napořád.“

Osho, z knihy Zralost