„I když je poslední Skutečnost všudepřítomná, z hlediska omezeného jedince je jejím sídlem duchovní centrum, které se nalézá na pravé straně hrudi uvnitř našeho těla ve vzdálenosti šířek dvou palců od středu hrudi, t.j. asi 4 cm vpravo ve výši prsních bradavek, t.j. na opačné straně než srdce fyzické.
Ramana Maháriši často zdůrazňuje, že srdce je nejen centrem Jáství, ale i Jástvím samým. Je zdrojem, ze kterého vzniká ego jednotlivce, jeho mysl i svět a ve kterém opět zanikají.
V Srdci přebýváme ve spánku beze snů i v samádhi a zde se z něj také probouzíme. Srdce je i sídlem uzlu ega, kde se neomezené Jáství stává omezeným na tělo a mysl.
Patrně proto považuje Ramana Maháriši koncentraci na duchovní Srdce za rovnocennou s atmavičárou, ač to vlastně pravé sebedotazování není.
Sám jsem měl s duchovním srdcem několik zajímavých zkušeností. Jednou jsem meditoval vleže, před spánkem. Najednou jsem se naráz propadl vědomím do Srdce a odtud jsem při plném vědomí vnímal své tělo. S humorem jsem poslouchal, jak šikmo vzhůru nad Srdcem a tedy nade mnou si tělo spokojeně oddychovalo. Uvědomoval jsem se v Srdci s plným vědomím, snad ještě jasněji než se obvykle uvědomujeme ve dne v hlavě. Tak jako normálně vnímáme a přemýšlíme v hlavě, tak jsem, a snad ještě lépe, myslel, vnímal a přebýval v Srdci. Vztah k tělu byl mnohem volnější, objektivizovanější, ztotožnění s tělem ustoupilo do pozadí. Byl jsem v Srdci a v těle, ale nebyl jsem tělem, i když jsem je vnímal. Pak se opět naráz vědomí přemístilo zpět do hlavy a vrátil se obvyklý stav.
Často jsem zakoušel silnější či slabší vibrace či chvění, které vycházelo ze Srdce a ve větší či menší míře se šířilo do celého těla. Tato zkušenost pociťování pohybu duchovního Srdce se nazývá aham sphurana a je podle Mahárišiho známkou přicházející konečné realizace. Další zkušeností jsou proudy blaženosti, které z této oblasti vycházejí. Chceme-li provádět tuto koncentraci, je nejprve nutné určit polohu Srdce v těle. Jedním ze způsobů je pozorovat, kde v hrudi vzniká a zaniká zevní dech. Místo jeho vzniku je duchovní Srdce.
Z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že kdykoliv si vnitřně položím otázku nikoliv „kdo jsem já?“, ale „odkud mé já pochází?“, toto vnitřní pátrání ihned vede do srdce.
V praxi se osvědčilo pro snazší koncentraci na duchovní Srdce položit na hruď v místě, pod kterým se Srdce nachází, prsty obou rukou a mírně přitlačit. Pociťovaný tlak vytváří oporu pro naši pozornost.
V otázce správného určení polohy duchovního Srdce není nutná přílišná úzkostlivost. V praxi postačí upřít pozornost na nebo spíše do příslušné části hrudi a správné místo se nalezne citem nějak samo. Je zřejmé, že duchovní Srdce není totožné se Srdcem tělesným, které je u většiny lidí převážně na levé straně těla.
Podstatou koncentrace je upřít veškerou pozornost s plným vědomím na Srdce a přemístit sem zcela své vědomí a být v Srdci a ztotožnit se se Srdcem.
Maháriši říká, že se do Srdce máme ponořit tak, jako se lovec perel noří do vody. Na počátku praxe se ponoření do Srdce provádí tak, že s výdechem přemisťujeme vědomí do Srdce, pak zadržíme dech a intenzivně se v Srdci a a na Srdce koncentrujeme. Zadržování dechu nesmí být příliš násilné, ale spíše samovolné. Tento postup usnadňuje přenesení vědomí do Srdce. Pokud jsme schopni již koncentrovat v Srdci bez tohoto postupu, pak jej přirozeně vynecháme. Zádrž dechu můžeme provádět i nadále, protože svým utišujícím účinkem na mysl zvyšuje sílu koncentrace.
Při cvičení je důležitý klid mysli a plné vědomí sama sebe v Srdci. Zdaří-li se nám to, je nutno si uvědomit, že zkušenost, kterou prožíváme, není prázdnem, ale čistým vědomím.
Nácvik cvičení provádíme v pravidelném denním čase, který jsme si vyhradili pro koncentraci v klidu a v samotě. Později po zvládnutí počátečních obtíží setrváváme soustředěni v Srdci i mimo dobu formálního cvičení tak, aby se vědomé spočívání v srdci stalo trvalé a nepřerušované po celý den, ba dokonce i ve spánku. Toto cvičení je pro celodenní praxi zvláště vhodné.
Koncentraci na Srdce je možné a účelné někdy spojit s cvičením vnitřního dechu (životní síly, prány). Technika je tato: při současném soustředění na Srdce z něj nadechujeme životní sílu a opět ji do něj vdechujeme. Cvičení se provádí v rytmu zevního dechu. Při zevním nádechu sílu ze srdce nadechujeme a při zevním výdechu ji do Srdce vdechujeme. Cvičit možno pouze v oblasti Srdce nebo můžeme prodýchávaný prostor rozšířit na celé tělo, eventuelně na celý vesmír. Prodýchávaný prostor se nejlépe zvládá ve tvaru postupně se rozšiřující koule, jejímž středem je Srdce.
Cvičení je velmi účinné, protože vede současně jak mysl, tak i životní sílu do Srdce a obě tam upevňuje, v souladu s instrukcemi Ramana Mahárišiho, že mysl i životní síla musí být udržovány ve svém zdroji, jímž je z relativního, ale pro nás platného hlediska Srdce.
Konečným cílem cvičení je uvědomovat se v Srdci a být Srdcem neustále.“
Milí přátelé,to je ukázka z knihy duchovního mistra pana Jiřího Vacka Učebnice atmávičáry neboli zkoumání sama sebe.
Více informací najdete na www.jirivacek.cz
Přidat komentář