Intimní vztah jako zkouška ohněm

Žít s někým koho milujeme, se všemi radostmi a nároky, které to přináší, je jedním z nejlepších prostředků duchovního růstu. K opravdovému probuzení ale dochází na pohřebišti, kde si přiznáme svoje zranění, strachy a iluze a pracujeme s nimi, říká John Welwood.

I když většinou chceme mít v životě zdravý a uspokojující vztah, je pravda, že s tím máme všichni problémy. Básník Rilke poznal, jak je to náročné a vyjádřil to svým klasickým výrokem: “Milovat jeden druhého je pro nás ze všech úkolů ten nejtěžší.”

Rilke neříká, že je náročné milovat, nebo že je milující laskavost obtížná, mluví spíš o tom, jak těžké je trvale milovat někoho s kým žijeme, den za dnem, rok za rokem. Mnoho lidí opustilo po mnoha zklamáních a selháních intimní vztah, ohrožený romantickou iluzí a emočními hazardy, a už jim nestojí za tu námahu.

Ačkoliv je moderní vztah zvlášť náročný, jsou problémy, které přináší, zvláštní oblastí osobního a duchovního růstu. Vědomé budování vztahu vyžaduje dobrou obeznámenost s tím, jakou roli v něm hrají tři rozdílné oblasti lidské existence: ego, osoba a bytost.

Jakýkoliv blízký vztah zahrnuje tři úrovně interakce, kterými oba partneři cyklicky procházejí – ega s egem, osoby s osobou a bytosti a bytostí. Zatímco jsou oba v jedné chvíli spojeni v čisté otevřenosti jako bytosti, v následující upadnou jejich ega do smrtelné bitvy. Je tak příjemné, když s námi partner hezky jedná – “jsi tak báječný,” když ale řekne nebo udělá něco hrozivého, je to “jak jsem jen mohl skončit u tebe”? Protože je ohromně matoucí a devastující, když se naše životní láska najednou změní ve smrtelného nepřítele, je důležité udržovat si širší obraz, který nám dovoluje porozumět tomu, co se děje.

Vztah jako alchymie

Otevření se druhému ale vyplaví na povrch také všelijaké podmíněné vzorce a překážky, které mají tendenci toto spojení uzavřít: naše nejhlubší zranění, lakota a beznaděj, nejhorší strachy, nedůvěra a ty necitlivější emoční spouštěcí body. Jak se vztah vyvíjí, zjistíme obvykle, že nemáme úplný přístup k tomu nejlepšímu v nás a zůstává to uzavřené v našich podmíněných vzorcích. Naše láska začne uvadat.

Důležité je si uvědomit, že všechna ta emoční a psychologická zranění, která si z minulosti neseme, mají v podstatě něco společného v tom, že jsme se necítili dostatečně milováni. Došlo k tomu už v prvních vztazích – s těmi kdo se o nás starali – kdy jsme měli úplně citlivé tělo i mozek. Výsledkem bylo, že se vztahové vzorce ega vyvinuly převážně jako ochranné schéma, jako prostředek izolace od zranitelné otevřenosti, kterou s sebou láska nese. Ve vztahu pak ego funguje jako mechanismus pro přežití, pro zajištění našich potřeb, a přitom odvracet hrozbu zranění, manipulace, kontroly, odmítání a opuštění, takovým způsobem, jako když jsme byli děti. To je normální a zcela pochopitelné. Je-li to ale hlavní náplň vztahu, zůstáváme uzavřeni ve složitých obraných strategiích a kontrole, která podkopává možnost hlubšího spojení.

Abychom se tedy ve vztahu přiblížili k tomu nejlepšímu, co je v nás, potřebujeme určitou alchymii – zbavit se svých podmíněných obraných vzorců. Dobrá zpráva je, že tato alchymie, která se vytvoří mezi dvěma lidmi, pokračuje pak jako ještě větší alchymie v každém z nich. To je příležitost ke spojení a integraci dvou pólů lidské existence: nebe, toho obrovského prostoru dokonalé a nepodmíněné otevřenosti, a země, naší nedokonalé a omezené lidské formy, formované světskými příčinami a podmínkami. Jak se bránící a řídící ego vaří a taví pod vlivem lásky, začne se objevovat nádherný evoluční výsledek – ryzí osoba jako ztělesnění kvalit velmi lidského chování, transparentní k otevřené upřímné bytosti, přímo uprostřed omezující pozemské podmíněnosti.

Vztah jako pohřebiště

Abychom si vysvětlili, jak ta alchymie funguje, použijeme drsnější metaforu tantrických buddhistických a hinduistických tradic: vztah je pohřebištěm. Tradičně se v asijských společnostech odnášela mrtvá těla na pohřebiště, aby je sežrali supi a šakali. Z pohledu tantrického jogína je to ideální místo k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde jsou vedle sebe zrození a smrt, strach a nebojácnost, pomíjivost a probuzení. Zatímco něco zaniká a umírá, jiné živí a je živeno, a něco dalšího se ze zániku rodí. Pohřebiště je ideálním místem k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde nelze jinak než cítit syrovost lidské existence.

Čögyam Trungpa rinpoče popisoval pohřebiště jako “veliký hřbitov, kde jsou pohřbeny všechny složitosti samsáry a nirvány”. Samsára je podmíněná mysl, která zastiňuje naši přirozenou podstatu, zatímco nirvána je přímé vidění této podstaty. V jednom ze svých prvních seminářů Trungpa rinpoče popsal tuto skličující křižovatku takto:

Je to místo, kde se současně rodí i umírá. Je to jednoduše náš drsný a syrový charakter, základ, kde neustále zvracíme, upadáme a děláme chaos. Neustále umíráme a neustále rodíme. Na pohřebišti jíme, sedíme, spíme, máme noční můry… Ani se nepokouší skrýt pravdu o realitě. Všude kolem se válejí těla, utržené paže, ruce, vnitřnosti a poletují vlasy, toulají se šakali a supi, každý se snahou ukořistit nejlepší kus masa.

Každý máme jakousi představu, spíš karikaturu, o blaženosti vztahu. Měl by zajišťovat trvalé bezpečí a útěchu, abychom nemuseli čelit drsnému, bolestivému a obtížnému životu. Představujeme si, že nalezení té správné osoby, nebo manželství s ní, nás zachrání od osamělosti, zklamání, zoufalství, hrůzy nebo dezintegrace. Každý, kdo byl delší čas v manželství, ví asi něco o té pohřebištní vlastnosti vztahu – těla všude okolo a toulající se šakali a supi, se snahou ukořistit nejlepší kus masa. Trungpa rinpoče říká, že když pracujeme s tou “drsnou a syrovou situací” pohřebiště, objeví se “jiskra sympatie a soucitu, odevzdání se, nebo otevřenosti. Chaos v naší neuróze je jediným místem, kde můžeme budovat mandalu probuzení.” To je silné vyjádření, protože říká, že se můžeme probudit, jenom když čelíme chaosu svých neurotických vzorců. To je ale často to poslední, čím se chceme ve vztahu zabývat.

Trungpa rinpoče říká, že se naše neuróza zakládá na faktu, že:

… velké oblasti našeho života se snaží odvrátit objevení naší vlastní zkušenosti. Teď (na pohřebišti v našem vztahu) máme šanci prozkoumat tyto veliké oblasti, které v nás existují a kterým se snažíme vyhnout. To je první poselství, snad velmi chmurné, ale současně nadějné. Nepokoušíme se z pohřebiště uprchnout, ani uprostřed něj stavět Hilton. Budujeme zde ale mandalu probuzení. Na pohřebišti dochází k neustálému osobnímu zkoumání a mimo to k odevzdání se, otevírání a vystavení se situacím tak jak jsou. Být úplně vystaven a cítit, že lze dát zrodu jiného světa.

Popisuje to také duchovní potenciál intimního vztahu s jinou lidskou bytostí.

Jiný, dost podobný citát, pochází od Swami Rudranandy (známého jako Rudy, německého učitele, který byl studentem indického svatého Swami Nityanandy), a který dál říká, jak pracovat s neurózou:

Nehledej ve mně dokonalost. Přiznávám svoji nedokonalost a chápu ji jako součást mého nekonečného růstu. Na tomto stupni tvého života je absolutně zbytečné, se všemi nakupenými sračkami ve tvé skříni, chodit okolo a snažit se sám sebe klamat svojí dokonalostí. Z toho syrového materiálu, který jsi analyzoval (tady také hovoří o pohřebišti), rosteš a získáváš energii. Zpracuješ se sám skrz naskrz, trháním a ničením, a nalezneš prázdnotu. Ta dovolí, aby vstoupil bůh. Tady to ale – ego, předsudky a omezení – je tvůj syrový materiál. Když ho zpracuješ a vyčistíš, můžeš se vědomě otevřít. Jinak se nikdy nedostaneš k ničemu, co by tě reprezentovalo… Jediné, co je v tobě schopno vytvořit jednotu, je lépe se poznávat, když každý den pracuješ na tom, aby ses hlouběji otevřel, a říkáš “nuže dobrá, jsem vznětlivý,” nebo “dobře, jsem agresivní,” či “ano, mám rád peníze,” a “k nikomu nic necítím”. Jakmile poznáš, že to všechno jsi ty, budeš se moc nadýchnout a dovolit všemu, aby se otevřelo.

Rudi doporučuje, abychom přiznali a vítali svoji nedokonalost jako duchovní cestu. Velké duchovní aspirace se s tím proto míjí. Říká, že “ten, kdo si myslí, že žije spirituálně, je idiot”. To samé platí o vztahu. Dávejte pozor, abyste si nemysleli, že máte “spirituální vztah”. Zatímco milující spojení přináší záblesky toho nejlepšího v nás, neustále to kazíme tím, že ho obracíme v komoditu, v magické okouzlení, které je nám tak příjemné. Z něho pak plynou všechny iluze o romantické lásce. Pojetí vztahu jako duchovní nebo emoční “záplaty” úplně odstraňuje možnost nalézt hlubší radost, skutečnou úlevu a čestné spojení s druhým.

Dřív nebo později nás vztah srazí na kolena a konfrontuje se syrovým a drsným chaosem našeho mentálního a emočního života. George Orwell ukazuje na tuto devastující vlastnost lidské lásky sentencí s příchutí pohřebiště: “Podstatou lidství je nehledat dokonalost, ale být hotov být na konci poražen a zničen životem, což je nevyhnutelná cena za spojení lásky s jinou lidskou bytostí.”

To je pak význam pohřebiště: musíme být ochotni se ve svých švech rozdělit, demontovat a nechat rozpadnout starou strukturu svého ega, než začneme ztělesňovat jiskru esenciální dokonalosti ve vlastním jádře. Pro rozvoj duchovnosti, musíme svoje skryté chaotické a nezpracované části vynést na povrch. Neznamená to, že je strategizující a řídící ego něčím špatným anebo zbytečným, nebo snad strašlivý omyl, ale že je nepostradatelným materiálem, který tu alchymickou transformaci umožňuje.

To není pesimistický náhled, protože nějaký rozpad je obvykle nezbytný před jakýmkoliv významným průlomem do nového způsobu života, nezatíženého minulým podmiňováním. Pohřebiště je pak metaforou tohoto rozpadu, který je esenciální součástí lidského růstu a vývoje. Jedním z darů hlubokého intimního spojení je, že uvádí tento proces přirozeně do pohybu. Nikdo ale nechce být demontován. Lidé se proto snaží tento proces zastavit dvěma způsoby: útěkem a duchovním obejitím.

Problém s útěkem, když začne být vztah obtížný, je v tom, že se tím odvracíme také sami od sebe a od svých potenciálních průlomů. Útěk od těch syrových zranění v nás, se kterými si nevíme rady, je formou sebe‑odmítání a sebe‑opouštění, které obrací naše citlivé tělo v opuštěný strašidelný dům. Čím víc před stíny prcháme, tím víc se ve tmě objevují a tím je dům strašidelnější. Čím je strašidelnější, tím víc nás děsí. To je bludný kruh, ve kterém se sami od sebe oddělujeme a máme ze sebe strach.

Jednou z nejhorších věcí, se kterou se ve vztahu setkáváme, je hluboký pocit nelásky, kdy nevíme, že jsme milování hodní jen proto, že jsme takoví, jací jsme, kdy se cítíme nedostatečně a neznáme svoji hodnotu. Je to syrové zranění srdce, které nás odpojuje od naší opravdové podstaty, vnitřní dokonalosti. Děláme přirozeně všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli, napravili to anebo neutralizovali a nikdy už takovou bolest nezakoušeli.

Druhým způsobem, jak se vyhnout nárokům vztahu je duchovní obejití, kdy použijeme duchovní ideje anebo praxe abychom se vyhnuli lidským potřebám, pocitům, osobním věcem a vývoji, nebo je předčasně překročili. Určitý segment současné duchovní scény je například infikován cejchem tzv. “advaita-řeči,” jednostranným transcendentalismem, který používá neduální termíny a ideje k tomu, abychom se vyhnuli náročné osobní transformaci.

Advaita‑řeč je velmi ošidná, protože užívá absolutní pravdu ke znevážení relativní pravdy, prázdnotu k devalvaci formy a jednotu ke znevažování individuality. Tuto tendenci ilustruje následující citát dvou současných populárních učitelů: “Uvědomte si, že co se jeví jako láska k druhému, je ve skutečnosti láskou k self, protože ostatní neexistují,” a “Jinakost ostatních je pouze iluzí, čistě jen v lidské říši, v říši forem.” Všimněte si devalvace formy a lidské říše ve druhém citátu. Prohlášením, že skutečná je jen absolutní láska čili spojení dvou bytostí, kladou tito učitelé rovnítko mezi pouhé ego nebo iluzi a nezbytné transformační pouto lásky dvou osob.

Osobní intimita je ale jiskrou přes propast mezi naším self a někým druhým. Vřelost, osobní kontakt, vzájemné vzplanutí a obohacení komplementárními vlastnostmi a energiemi závisí ale na silných individualitách. Je to setkání Mě a Tebe, které Martin Buber nechápe jako neosobní duchovní jednotu, ale jako osobní komunikaci, která pramení z hlubokého ocenění jinakosti druhého.

Hluboké intimní spojení nevyhnutelně vyjevuje všechna naše minulá milostná zranění. Mnozí duchovní praktikanti se proto snaží zůstat neosobní nad potyčkami ve svém vztahu – aby nemuseli čelit a pracovat se svými vlastními nezahojenými bolestmi. To je ale udržuje v podvědomí a projevují se pak jako nutkavé nejasné chování, nebo vysychání vášně a šťavnatosti vztahu. Intimní osobní spojení se nemůže vyvíjet, dokud ta stará zranění, která ho blokují, nepřiznáme a neuvolníme.

Stejně, jako může být krásný moment spojení dvou bytostí, je alchymická hra spojování nebe a země ve vztahu ještě jemnějším a hezčím tancem: neztrácet naši dvojnost v jednosti a také ne jednost v dvojnosti. Osobní intimita vyrůstá ze základu tancujících dualit: osobní a nadosobní, známé a neznámé, smrti a zrození, otevřenosti a karmického omezení, srozumitelnosti a chaosu, ďábelských sporů a nebeského blaha. Střet a souhra těchto polarit, se všemi šoky a překvapením, je kvasem, který dovoluje hlubší transformaci tím, že nás nutí se probouzet, odhazovat předsudky a rozšiřovat náš pocit kdo jsme, a učí nás pracovat se všemi nejrůznějšími částmi našeho lidství.

Když jsme uprostřed toho kvasu, může to vypadat jako ďábelské spiknutí. Konečně jsme našli někoho, koho opravdu milujeme a najednou se začnou objevovat ty nejhorší věci: strach, nedůvěra, neláska, deziluze, vztek, obviňování a zmatek. To, že to vynáší na světlo naše zranění a obrany, je ale dobrodiním lásky. Láska může uzdravovat jenom to, co se ukáže. Pokud zůstanou naše zranění skryta, nelze je uzdravit. To nejlepší z nás se nemůže vyjevit bez toho, aby se současně neukázalo i to nejhorší.

Místo, abychom tedy stavěli na pohřebišti luxusní hotel, musíme se snížit a pracovat s tím chaosem na zemi. Zraněné srdce pak považovat za místo duchovní praxe. Taková praxe znamená zabývat se vědomě a záměrně našimi strachy a zranitelností, jako staří jogíni, kteří krotili skřety a démony pohřebiště.

Jediný způsob, jak se uvolnit ze svých podmíněných vzorců, je jejich plným a vědomým zakoušením. Můžete to nazývat “zráním karmy”. Indický učitel Swami Prajnanpad to nazývá bhoga, ve významu “záměrné a vědomé zkušenosti”. Říká: “Karmu můžete rozpustit jenom bhogou této karmy.” Uvolnit se ze svých zajetí můžeme jenom, když je přímo zakoušíme. Bhoga vaší karmy vám dovolí strávit nevyřešené a nestrávené emoce z minulosti, které vás stále ovlivňují: jak jste byli zraněni anebo přemoženi, jak jste se tomu bránili tím, že jste se uzavřeli, a vybudovali si proti lidem zdi okolo sebe.

Jiný způsob, jak přímo pracovat s karmou je “vědomé utrpení.” Znamená to přitakat naší bolesti a otevřít se jí tak jak je. Neznamená to říkat: “Mám to rád, jsem rád, že je to tak.” Znamená to jen: “Ano, tohle se děje.” Přijímat ochotně všechno co se objeví a přímo to zakoušet. Když jste například nelítostní, máte s tím plnou zkušenost. Vidíte pak, jak vás toto přiznání skutečnosti ovlivňuje a co z takového jednání pochází.

Bhoga také znamená naučit se surfovat na vlnách svých pocitů a nenechat se jimi potopit. Vyžaduje to uvědomovat si, kde se na vlně své emoční zkušenosti nacházíte. Šikovný surfař si přesně uvědomuje, kde na vlně je, zatímco nešikovný skončí na kaši. Vlny polovinu času rostou a polovinu klesají. Místo abychom se snažili utlumit kolísání svých emocí, musíme se naučit udržet se v sedle a zcela vědomě prožívat i ten pokles. Zvláště v kultuře, která je posedlá tím “nahoru,” potřebujeme přitakávat i poklesu – být ochotní se rozpadnout, odstoupit, zpomalit, být trpěliví a nechat to být. Na dně vlny, kde všechno vypadá totálně bídně a neradostně, se často objeví záblesk vhledu do našich skrytých kontur nějakého obrovského lpění ega, ve kterém trčíme po celý život. Právě to plné a vědomé prožívání poklesu vlny, tak jak se objevuje, místo abychom s ním bojovali, nebo se ho snažili překročit, dovolí, aby se nám “rozsvítilo”.

I když jsou výspy absolutní lásky nádherné, jen málo z nás, až na svaté, na nich může setrvat. Lidská láska není vrcholná zkušenost ani trvalý stav. Mění se, mihotá, narůstá a zaniká, mění formu a intenzitu, vzlétá a padá. Buber říká, že je to “povznesená trudnomyslnost našeho osudu,” a že momenty vzájemné komunikace mezi já a ty netrvají příliš dlouho. Ačkoliv vztahy plně podléhají pomíjivosti, dobrá zpráva je, že to umožňuje, aby se nová překvapení a zjištění objevovala donekonečna.

Vztah jako koan

Práce s celým spektrem našich zkušeností na pohřebišti, vede k sebe‑přijetí, a to rozšiřuje naši schopnost přijmout a akceptovat i ostatní. Náhled na naše partnery máme obvykle zabarven tím, co pro nás dělají – jestli se kvůli nim cítíme a vypadáme dobře anebo ne, a je formován našim interním filmem o tom, jací chceme, aby byli. Pak je samozřejmě obtížné vidět je takové, jací jsou.

Za naším filmem o ostatních je mnohem větší pole osobních a duchovních možností, které má Walt Whitman na mysli, když říká: “‘Já’ obsahuje davy.” Tyto “davy” udržují vztah čerstvý a zajímavý. To ale může nastat jenom tehdy, když akceptujeme to, že ti, které milujeme, jsou od nás odlišní – jejich původ, hodnoty, perspektivy, vlastnosti, citlivost, preference, způsob, jak věci dělají, a konečně, jejich osud. Swami Prajnanpad staví advaita‑řeč na hlavu a říká: “Cestou k realizaci jednoty je vidět jasně, že ten druhý nejsi ty… Nic není oddělené, všechno je odlišné… Láska je oslavou různosti.”

Partneři, kteří se neoddělují, i když jsou úplně odlišní – “ani dva, ani jeden” – to vypadá ve vztahu jako něco nemožného. Bernard Philips, jeden z prvních studentů Východo‑Západní psychologie, přirovnává tuto nemožnost k zenovému koanu, hádance, kterou nelze vyřešit koncepční myslí. Studenti zenu nacházejí skutečné řešení, po neustálých pokusech a selháních najít odpověď, teprve ve chvíli, kdy už to vzdají a poddají se tomu. Phillips říká:

Každá lidská bytost, se kterou hledáme spojení, je koanem, nemožností. Není žádný návod, jak s ní vycházet. Žádnou technikou nedosáhneme spojení. Nemohu se s ní sladit, a tak je to s každým z vás. Všichni naši přátelé jsou nemožní, členovénašíi rodiny jsou nemožní. Jak s nimi jen vycházet? …Hledáte-li opravdové spojení, musíte čelit koanu, který ta osoba reprezentuje. Tento koan je pozvánkou ke vstupu do reality.

Milovat druhého znamená odhodit všechny své narcistické zájmy, filmy, naděje a strachy, takže se můžeme zčerstva podívat a vidět jeho “syrovost a posvátnost,” tak jaký je. Vyžaduje to odevzdání anebo porážku, jak říká George Orwell: “Být poražen a zničen životem.” Poražené je zde samozřejmě ego se svými strategiemi. Jen tak se vyčistí cesta, aby mohla objevit opravdivá osoba, schopná skutečného kontaktu v celé jeho šíři. Vznešenost této porážky zobrazuje Rilke na čtyřech řádcích, kde popisuje, jak Jákob zápasí s andělem:

Výhra nesvádí člověka,
Pro kterého je růstem:
Být odhodlaně poražen,
Stále vyššími bytostmi.

Ve vztahu se dvě partnerské vyšší bytosti postupně uvolňují z vězení podmíněných vzorců – to je ta odhodlaná porážka. Jakmile se to začne ve vztahu šířit, odpadají stará očekávání, zastavují se staré filmy a začne se mezi oběma objevovat mnohem širší přijímání, než si dovedli vůbec představit. Když jsou ochotní čelit všemu a přijímat cokoliv stojí mezi nimi – zranění z minulých starých vztahů, osobní patologie, obtíže naslouchat a rozumět jeden druhému, různé hodnoty a citlivosti – všechno ve jménu lásky a ponechání, pak jsou zváni ke “vstupu do reality”. Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi.

Shambhala Sun, listopad 2008
Zdroj: http://www.praha.shambhala.info/index.php?id=3239