Duchovní život lidé zpravidla začínají vést, když chtějí uniknout matoucí realitě života světského. To je zcela oprávněné. To je začátek, ne však konec. Na konci, jímž je naprosté podvolení, je vědomí, že žádný únik není ani možný, ani zapotřebí. Znamená to naplno přijímat vše, co přichází do vědomí, ne to ignorovat, ne to pomíjet. Není to žádné odevzdané přijímání, ale upřímné, odhodlané splynutí vědomí (subjektu) s objektem ve vědomí. Splynutí vědomí (subjektu) s objektem ve vědomí vyjeví vědomí absolutní. A když vědomí potká sebe sama v „někom“ jiném, zažitá víra, že jste jiný než ostatní, že jste méně či více významní, ztratí svou moc. Legenda o „odlišnosti“ je odhalena jako smyšlenka.
Mnozí z nás žijí v luxusu a blahobytu. A možná si blaženost svého žití dokonce i uvědomují. Jenže uvědomit si to nemá smysl, pakliže si nepřipustíte, že svým privilegovaným životem nemůžete uniknout před tím, co se děje na Středním východě nebo v sousedním ghettu. To všechno je jedno bytí. Ochota přiznat si, čím v pravdě jste, přináší ochotu uvědomit si sebe všude a ve všem.
Lidé se mne často ptají, jestli člověku i po duchovním probuzení vadí, že na světě panuje nenávist, genocida a neutuchající násilí. Ano, vadí. Vadí to, protože to odráží i naši vlastní mysl. Na světě se nic neděje bez toho, aby se to nestalo v naší mysli. Jste-li ochotní si tohle přiznat, v plné hrůze si to uvědomit a konečně uvidět, co je tím nedotčené, jste alespoň dílčím aspektem vědomí, které ví, že je svobodné. V tomto žitém vědomí, které nic nepomíjí, je možné posloužit všemu živému.
Gangaji, Démant ve vaší kapse
Přidat komentář