Umění skočit

 

„Muži a ženy slézají hory, protože tam, kde hora končí, začíná nebe .Jenže nebe začíná všude tam, kde na hoře zrovna stojíme. Takže jediné, co je potřeba udělat, je skočit.“ Rinzai

Milí přátelé, to je základní myšlenka nové knihy,na kterou vás chci dnes upozornit. Jmenuje se Umění skočit a jedná se vlastně o promluvy Michaela Barnetta.

Michael Barnett se narodil v roce 1930, v roce 1974 stal žákem Osha. Za pár let se i z něho stal osvícený duchovní učitel a průvodce mnoha lidí.  Je Mistrem v energetickém působení. Michael Barnett vede semináře v různých částech světa. Na seminářích mluví na různá témata.  Jeho inspirované promluvy se týkají široké škály aspektů života – osobních i transcendentálních, sociálních i duchovních. Napsal přes 20 knih.

Ve své knize Umění skočit nám poskytuje 14 klíčů k tomu, jak se napojit na univerzální Zdroj a žít radostný a šťastný život.

Pokud máte pocit,že něco takového hledáte,může pro vás být tato kniha skutečným pokladem.Není to jen sbírka meditačních technik nebo metod „jak na to“.Klíče Michaela Barnetta využívají také vhledů,které vám mohou pomoci změnit váš postoj a umožnit,aby se děly věci,jichž byste jinak vlastním úsilím nedosáhli.

Tady je malá ukázka z Klíče šestého s podtitulem 

Zastavte proud myšlenek a jste osvíceni:

„Za vším, co děláme, se skrývá touha zažít splynutí s tím, čemu říkáme Univerzum, což zároveň znamená i splynutí s Individualitou. To však nemůže nastat, dokud se sami nestaneme -ať už vědomě či nevědomě – tím, s čím tolik toužíme splynout. Musíme se vyladit na tutéž tóninu, tutéž vibraci, tutéž chuť a tutéž kvalitu, jakou má to, s čím se chceme spojit. To se totiž kvůli nám nikdy měnit nebude. Není to jako vzít dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku – kyslík může představovat třeba nás – a sloučit je, aby vznikla voda, která není ani vodíkem, ani kyslíkem. To, s čím se chceme spojit, bylo vždycky takové a vždycky bude takové, nijak se to nemění a zahrnuje to v sobě vše, včetně nás samých, kteří se s tím tolik toužíme spojit. Je to neměnné. A nezměnitelné. Vždycky to takové bylo. Je to samotná kvalita, samotná energie, samotný pohyb života. Bylo, je a bude to vždycky stejné. Nezmění se to, nepřizpůsobí se to ani vám, ani mně, ani nikomu jinému. Jediný způsob, jak zažít pocit jednoty, je se nějakým způsobem vyladit na stejnou frekvenci s tím, s čím se spojujeme. Pak se spojíme a zjistíme, že jsme vlastně vždycky byli spojeni, že podstata toho, s čím jsme se spojili, je ve skutečnosti i naší vlastní podstatou, a pak pochopíme, že jsme toho všeho nedílnou součástí – zároveň se v tom přesto neztrácíme.

Je to jako zvlněná hladina oceánu. Jako přílivová vlna, která naráží na pobřeží, ale zároveň je a zůstává součástí oceánu – to je ten pocit. Můžete říct: „Podívej! Tamhle je ta vlna!  Tohle já považuju za vlnu!“, ale ve skutečnosti neexistuje žádná vlna oddělená od oceánu. Když se pohybujete svým životem v harmonii s ním, zažíváte podobný pocit. Říkáte si: “Jo, je tu něco takového, čemu bych mohl říkat, já.“ Ale přesto to vychází z toho něčeho, co se mnou nemá nic společného, co je všudypřítomné a všeobklopující. A to je zážitek splynutí s Univerzem, jako vlna v oceánu. Ale ta vlna je stejná jako oceán. Ten oceán ji tvoří. Když vezmete vzorek vody z jedné vlny a vzorek vody z oceánu, který se rozlévá všude kolem ní, a budete je zkoumat v laboratořích, budou naprosto totožné.

S čímkoli se tedy identifikujete nebo čemu se vyhýbáte uvnitř vás samých, vás vlastně odděluje od tohoto zážitku jednoty. Přiblížit se mu můžete cvičením svého vědomí, protože tak se vaše mysl bude dostávat do souladu. Jeden zenový výrok říká: „Je-li vaše mysl v souladu, stojíte na prahu osvícení.“ Na prahu. Pohybujete se tedy směrem k němu. Je-li vaše mysl v souladu – a tento pocit někteří z  vás už určitě někdy zažili – pak je vaše mysl jedno. Sem tam se mohou ještě objevit drobné záchvěvy, přicházejí myšlenky, ale převládá pocit, že všechno je jak z jednoho kusu.

Tímto zážitkem se přibližujeme k tomu, aby se celá vaše mysl jednoduše propadla do prostoru, čímž se taky stane prostorem – protože vědomí je rovněž prostor. Podstatou toho něčeho, s čím se toužíme propojit, je vědomá energie. Energie je vědomá. Je to vědomí. Neexistuje nic, co by nebylo vědomé. Kámen je nejmíň vědomý, protože má mezi sebou a vědomím nejvíce hmoty. Silné hranice. Tyto hranice představují překážku, kvůli které je kámen oddělen od vědomí. Proto má vědomí tak málo. Vaše vědomí nemá takové hranice jako kámen, pouze hranice vašeho myšlení. Myšlení je nejjemnější ze všeho, a proto se vědomí nejvíc blíží. Vaše vlastní vědomí a univerzální vědomí jsou tímtéž, jedinou překážkou nebo hranicí mezi nimi ve vašem vědomí tvoří vaše myšlení, pohyb vašich myšlenek, který vás odděluje od univerzálního vědomí stejně, jako je od něj oddělen kámen svou hmotou. Vy ale nemáte takovou hranici jako kámen a vědomí dokonce ani nesídlí ve vaší hlavě, takže se ani nedá říct, že by vám v tom bránila vaše hlava – ta vám v tom rozhodně nebrání. Hlavou totiž nemyslíte. Můžete si myslet, že myslíte hlavou, ale není tomu tak. Myšlenkový proces je prostě bariérou, hranicí mezi vámi samými a univerzálním vědomím. Když začnete přemýšlet, začnete manipulovat energii svého vědomí určitým směrem, a dokud s tím nepřestanete, nikdy se do vědomí nemůžete propadnout.

V okamžiku, kdy přestanete myslet, BUDETE OSVÍCENI! V tom okamžiku BUDETE OSVÍCENI!!!

V tu chvíli si ovšem samozřejmě taky uvědomíte, že jste myslet přestali a je po osvícení. Je totiž vaší přirozeností být vědomím, když nepřemýšlíte – a pak je vaše vlastní vědomí totožné s vědomím univerzálním a neodděluje je žádná hranice, kromě vaší vlastní identity, kterou se pokoušíte zachovat, protože si myslíte, že je pro vás nezbytná. Ve chvíli, kdy poznáte, že není nezbytná, pustíte se jí a pak – tlesk – jste tam! Najednou jste vlnou a oceánem v jednom. A všechno je jednoduše tak, jak má být. A veškerý váš pohyb vychází z té prázdnoty, protože jste její součástí, a vlny přicházejí a odcházejí a nikdy ve svém pohybu neustávají a zároveň navždycky zůstávají součástí oceánu.

Vaše myšlení vás tedy odděluje od vědomí stejným způsobem, jako je svou hmotou od reality oddělen kámen. Jinými slovy: kámen samozřejmě není oddělen od reality, je její součástí, ale já tu mluvím o jeho identitě jako něčeho odděleného, těžkého, konkrétního, ohraničeného, těžko rozbitelného nebo rozpustitelného – kámen totiž jen tak něco nerozpustí. Rozpustí ho možná nějaká kyselina, skály postupně rozemele voda a oblázky na pobřeží změní v písek, jež se nakonec promění v prach. To ale trvá biliony let.

Vy to však můžete udělat v jediné chvíli. Stačí jen vypnout svoje myšlení a je to. Pak uvidíte, že bez myšlení můžete klidně existovat dál, a to je konec práce, husa se dočkala klasu.

A pak máte narozeniny každý den. Tak pojďte se mnou tam, kde tiché vody šeptají píseň o věčnosti…“

Moji milí, je to lákavé,že? A zní to tak jednoduše… Asi proto, že to jednoduché je. To jen my lidé si vše komplikujeme – čím? Svými myšlenkami. A jsme zase u toho….

Přeji vám krásné chvíle strávené s touto knihou a hlavně hluboké pochopení toho, o čem je v ní řeč.

S láskou

Sofie