„Když se s někým setkáš, pamatuj si, že je to svaté setkání. Jak ho uvidíš, tak uvidíš sebe. Jak s ním budeš zacházet, tak budeš zacházet se sebou. Jak o něm budeš smýšlet, tak budeš smýšlet o sobě. Nikdy na to nezapomeň, neboť v něm nalezneš nebo ztratíš sebe.“
Láska k Bohu neexistuje mimo nás. V muzikálu Bídníci se zpívá: „Milovat jiného člověka, znamená vidět tvář Boha.“ „Tvář Krista“ je nevinnost a láska, skrývající se pod našimi maskami, a zahlédnout tu tvář, dotknout se jí a milovat ji v sobě a ostatních znamená zakusit Boha v naší lidské božské lidskosti. To je ten vrcholný zážitek, po kterém všichni toužíme. V každém vztahu, v každém okamžiku učíme buď lásce nebo strachu. Učit znamená ukazovat. Tím, že ukazujeme druhým lásku, si uvědomujeme, že si ji sami zasloužíme. Učíme se milovat hlouběji. když projevujeme strach nebo negativní postoje, učíme se odsuzovat sami sebe a náš strach ze života se prohlubuje. Pokaždé se naučíme jen to, co jsme se rozhodli naučit ostatní. „Myšlenky neopouštějí svůj zdroj“, proto jsme stále součástí Boha a naše myšlenky k nám neodmyslitelně patří. Rozhodnu-li se požehnat druhému člověku, cítím se požehnána i já sama. Pokud se ale rozhodnu svalit na někoho vinu, budu se cítit ještě provinileji.
Vztahy jsou tu od toho, aby urychlily naši cestu k Bohu. Když je odevzdáme Duchu svatému a necháme jej usměrňovat naše vnímání, pak všechna naše setkání budou posvátnými schůzkami s dokonalým synem Božím. Podle Kurzu zázraků nás každý, koho potkáme, buď ukřižuje nebo spasí, podle toho, jakou roli se ve vztahu k němu rozhodneme hrát my. Zaměříme-li se na jeho vinu, ucítíme, jak se nám spáry sebenenávisti zatínají hlouběji do masa. Zaměření na jeho nevinnost nás osvobozuje. Protože žádná myšlenka není neutrální, vede nás každý vztah hlouběji do nebo hlouběji do pekla.
Marianne Williamson, Návrat k lásce
Přidat komentář