Posvátnost je možné nalézt v obyčejném
Sebe, ostatní ani smrt nemůžeme poznat zdálky. Tato „práce“ se odehrává blízko, na důvěrné úrovni. meditace spočívá v tom, že se učíme být nablízku sobě a všem aspektům tohoto pozemského života a využíváme při tom léčivé síly laskavého uvědomování, abychom se mohli potkat s tím, co je děsivé, smutné a surové. Utíkat před životem či překročit bolest nám nepomůže. Místo toho se všemu důvěrně přiblížíme a víme, že od toho nejsme nijak odděleni a že na dně nejhlubší bolesti nakonec najdeme klid a mír. Právě o tom mluví Rúmí ve svých slavných verších:
„Tam, za myšlenkami o tom, co je špatné a co je správné,
se nachází pole. Tam se potkáme.
Když duše do té trávy ulehne,
svět je příliš plný, než aby něco říkal.
myšlenky, jazyk, dokonce ani výraz „navzájem“ již nedávají smysl. „
Ano, mezi každým dechem, každou myšlenkou je mezera, ale ta mezera je spojuje. Tohoto prostoru si všimneme tehdy, když je mysl pozorná, soustředěná. Právě tady můžeme spočinout. Bez ohledu na množství aktivity či forem v našem životě, všude je prostor a mezery, které nás vybízejí k spočinutí.
Dovolme si do těchto mezírek vklouznout. Nejsou to nepřátelé. Jsou to právě přechody, místa „mezi“, kde nalezneme klid a mír, svěžest čistého uvědomování, nehybný bod, perspektivu, která rozpozná posvátnost všeho.
Věnujte těm meziprostorům pozornost. Posvátnost je možné nalézt v obyčejném. Uprostřed toho všeho lze spočinout.
Praktikujeme-li všímavost, mysl se prosytí citlivostí a vyváženým přijímáním, otevřeností a receptivitou daného přítomného okamžiku, bez ulpívání a bez odmítání. Zastavíme se, uvolníme se, dovolíme si. Naše myšlenky mohou stále přicházet a odcházet, mohou se objevovat složité pocity, ale na chvíli se to nesnažíme řídit, měnit, schvalovat ani odmítat.
Za našimi myšlenkami a emocemi je nekonečný prostor, v němž spočineme v lásce a přirozené moudrosti.
Frank Ostaseski, Pět pozvání
Přidat komentář