Hledání duchovního osvícení

Z knihy nejhlubší přijetí, Jeff Foster

Naším nejhlubším strachem není strach ze smrti. Je to strach ze života. Je to strach ze žití – skutečného žití – stavu, kdy jsme skutečně naživu a probuzení tady a teď, kdy stojíme bez ochrany tváří v tvář syrové a nevázané energii, kterou je život sám. Život zahrnuje všechno – nejen to dobré nebo pozitivní nebo radostné – stejně jako v oceánu jsou obsaženy všechny možné vlny, takže abychom byli skutečně živoucí a probuzení, musíme se otevřít tomu všemu. ÚPLNĚ VŠEMU.
Ano, život je radost a blaženost a štěstí, ale je to také bolest a smutek, strach a hněv, zmatenost a bezmoc. Probudit se znamená připustit si, že nedokážete sami sebe ochránit proti žádné z vln oceánu života, že to, čím skutečně jste, je natolik rozlehlé a bezpodmínečné a svobodné, že není jiná možnost, než aby to do sebe přijalo plně všechno. Otevření se životu se rovná otevření smrti – smrti toho, kým jste si mysleli, že jste, smrti toho, kým jste věřili , že jste, smrti vašich vlastních představ o sobě samém. Život a smrt si jsou skutečně rovny a mysl to nikdy, nikdy nepochopí.

Lidé se často domnívají, že duchovní osvícení nějak souvisí s tím, že se zbaví všech vln prožívání, kterých se bojí. Naše nesprávné pochopení osvícení spočívá v tom, že ho považujeme za zvláštní stav prožívání, za místo, kde není strach, bolest, smutek, zlost, nic negativního. Jinými slovy, chápeme osvícení jako dokonale klidný a řízený oceán, ve kterém odumřely všechny špatné vlny. Je to světlo bez temnoty, jednota bez mnohosti.

Takový pohled je ale jednoduše jen vyjádřením hledačovy touhy. Hledač touží sám sebe znecitlivět vůči životu. Hledač touží nalézt ochranu před smrtí, mít naprostou vládu nad vlnami v přítomném prožívání. osvícení je pro řadu lidí vize dokonalého oceánu – oceánu, který je prost všech negativních, zlých, nebezpečných vln. Je to extatický guru, který žije ve stavu dokonalého štěstí, nikdy nepociťuje bolest, smutek, znuděnost, úzkost, strach nebo jakoukoliv slabost, která vás napadne. Je to svoboda od relativního světa bolesti a utrpení. Je to únik ze světa duality. Je to konečná ochrana.

Ale osvícení tohoto druhu není možné. Je to lež založená na dualistických představách o to, kdo a co jsme.  je to hledačův sen, nic víc. Naneštěstí – anebo možná naštěstí v ohromném plánu všech věcí – existují mnohá duchovní učení, která tento sen vyživují. Tento sen se dobře prodává, protože právě o to hledač stojí víc než o cokoliv jiného – o pohodlí, jistotu a bezpečí.

V celé lidské historii jsme se kvůli tomuto základnímu strachu ze smrti (který je ve skrytu vlastně strachem ze života) vydávali do boje se vším, co jsme vnímali jako temnotu, a naopak jsme se honili za vším, co jsme považovali za světlo. Neuvědomovali jsme si, kdo skutečně jsme, a tak jsme bojovali se vším nebo potlačovali vše, co jsme chápali jako ohrožení tohoto světla.  Takové aspekty života jsme označovali za nebezpečné, zlé, hříšné, zvrácené, nemorální – za tabu v původním smyslu tohoto slova. Ze spirituality se stala válka s temnotou místo znovunalézání přítomného světla.

Ve svém vnímání sebe jako oddělených jedinců, v tom, jak jsme trhali realitu vedví, jsme věřili, že pokud bychom se dokázali zbavit těchto temnýchaspektů svého prožívání, pokud bychom dokázali porazit ďábla, pokud bychom dokázali překonat hřích, pokud bychom dokázali zbavit svět zla, pokud bychom dokázali zničit nemravnost, pak bychom žili dlouze a vedlo by se nám dobře. Ve své honbě za rájem jsme si vytvořili představu pekla a poté jsme proti ní vytáhli do boje. Ve své honbě za nirvárnou jsme odvrhli samsáru.

Uniknout z temnoty a natáhnout se ke světlu. Uniknout zlu a dosáhnout dobra, čistoty, ctnosti. Uniknout z osobního a dosáhnout neosobního. Uniknout z duality a dojít k nedualitě. Právě tomu jsme ve své nevinnosti věřili.

Když ale odstraníte všechny souvislosti spjaté s náboženstvím, slova jako temnota a zlo přestanou být zvláštními a tejmenými silami, kterých je třeba se bát a bojovat proti nim. Stanou se z nich jednoduše směrovky, které ukazují o k oněm vlnám prožitků – oněm myšlenkám, vjemům a pocitům – které jsou momentálně odmítány, které v tuto chvíli nejsou chápány jako projevy celistvosti.

„Zlé“ nebo „temné“ vlny  jsou jednoduše ty, které mylně chápeme jako ohrožení pro celistvost, ohrožení pro život. Jsou to odmítáné vlny. Jsou to nemilované vlny. Jsou to vlny, k nimž se obracíme zády. Jsou to vlny, ze kterých máme strach. Jsou to osiřelé vlny, které se jednoduše chtějí vrátit domů, ale není jim umožněn přístup. Jsou to vlny, které ohrožují naše drahocenné představy o nás samotných. Strach, hněv, smutek, bolest, sexuální pudy, podivné myšlenky – nic z toho není ze své podstaty temné nebo zlé. prostě je jen nevpouštíme do světla, a tak se zdají být něčím,čím nejsou. Zdají se být temné a zlé v protikladu ke světlu, i když ve skutečnosti žádná vlna nikdy není v protikladu k oceánu, protože každá je součástí oceánu. Takzvaně temná vlna není protikladem světla. Je to světlo, ale není tak vnímána. To, co označujeme za zlé, je jednoduše odmítnuté a nemilované světlo. To, co označujeme za zlé, je jen to, co v nás budí strach.

Mnohá duchovní učení i praxe v průběhu věků nám byla předkládána jako konečné řešení problému lidské existence. Učili nás, jak máme překonat to negativní a přitáhnout k sobě to pozitivní, jak máme opustit své tělo a, jak vymazat bolestné emoce, jak uniknout pocitům, jak zastavit myšlenky, jak zničit nedokonalost a nectnost, jak se odpoutat od života. Proč ale taková nekonečná bitva proti myšlenkám a pocitům. Proč takový boj s přítomným okamžikem? Proč se bojíme přijetí svého lidství, kterým ve skutečnosti ve své podstatě jsme? Proč se tak moc bojíme sami sebe? Proč takové neustálé odmítání samotného života? Možná máme strach, že kdybychom plně přijali své lidství v okamžiku tady a teď, vyhnuli bychom se tak – nebo by nám unikla – jakési velkolepé existenci v budoucnosti. Byli jsme vedeni k víře, že lidství je jakýsi úpadkový stav a že plné přijetí tohoto upadlého, se zemí svázaného, smrtelného, iluzorního lidského prožívání by byla chyba, vytáčka, vzdání se, smíření se s něčím méně, než co zasluhujeme, odmítnutí našeho vesmírného dědictví. Učili nás, že mimo toto lidské prožívání. mimo stíny v jeskyni existuje dokonalejší svět, jakási nesmrtelná nebeská a osvícená říše, která na nás čeká.

Možná jsou některá z těchto přesvědčení jen hledačovy sny a noční můry a úplnost a celistvost, které hledáme, jsou už tady, skrývají se v našem lidství, skrývají se ve všem, čemu se snažíme uniknout. Možná, že lidské bytí samo o sobě nikdy nebylo problém. Možná život sám nikdy nebyl problém. Možná nepotřebujeme řešení neexistujících problémů spojených s tím, že žijeme teď a tady. Možná nepotřebujeme přísliby lepšího světa, života po smrti, ráje, transcendentální duchovní říše, možná jsme je nepotřebovali nikdy. Možná, že je všechno v pořádku už tak, jak jsme, možná jsme ve své nedokonalosti dokonalí, plně přijatí právě tím životem, kterému se snažíme vyhnout.

Co je tedy osvícení, pokud nejde o únik před naším lidstvím, únik před čímsi, čemu se říká negativita nebo zlo nebo temnota, a pohyb k něčemu jinému, co se označuje jako světlo? Co je duchovní probuzení, pokud nijak nesouvisí s naší snahou zbavit se všeho toho, co sami na sobě nemáme rádi? Co je nejvyšší pravda, pokud už to není popření našeho lidství?

Co je nezúčastněnost, když už dál nebojuje s účastí na životě|? Co je absolutní, když to nakonec do sebe pojímá i to, co je relativní? Co se stane, když jsou všechny vlny milovány, když už tu není nikdo, kdo by byl oddělen od života samotného? Co se stane, když skončí náš strach ze smrti, který je ve skutečnosti strachem ze života?

Řada lidí prožije zkušenost probuzení, při které se dotknou ohromného oceánu skrytého za množstvím vln. Ale život tím nekončí. Vlny přicházejí stále dál a dál a my velmi rychle zapomínáme veškeré krásné duchovní vhledy. Ať už jsme dle svého mínění jakkoliv probuzení nebo duchovně na výši, ať jakkoliv udržujeme svůj sebeobraz někoho, kdo „nemá žádné já“, nebo „je nikdo“, bez ohledu na to, zda to připouštíme či nikoliv, se zaplétáme do vln života. Necháváme se vtáhnout zpět, do utrpení, do fyzické bolesti, do vztahových konfliktů, do závislostí, do honby za novými prožitky nebo do lpění na těch starých, do dalšího duchovního hledání. Je to jako bychom byli probuzení a jako bychom pak toto probuzení ztratili. Dotkli jsme se nebes a potom jsme se z nich zřítili. Když jste se jednou dotkli nebe, může být život peklem. I zdánlivě nejosvícenějšího člověka může trápit smutek nebo strach nebo ohavné konflikty ve vztazích, i po té, co prožil osvícení. A  pro dotyčného bývá ve chvíli, kdy si už udržuje sebeobraz „probuzeného“ nebo ještě hůř „duchovního učitele“, často daleko těžší než dříve si takové utrpení připustit. Toto pokračující trápení je ovšem ve skutečnosti výbornou zprávou, protože utrpení je jen pozvánka k tomu, abyste se zbavili představ o sobě samém. Je to pozvánka k tomu, abyste se neohroženě postavili čelem k přítomnému prožitku a abyste v něm – a nikde jinde – našli nejhlubší přijetí.

Některá duchovní učení mluví o stádiích probuzení. Říkají, že stát se plně probuzeným vyžaduje čas. Některá učení tvrdí, že může dojít k jakési počáteční události probuzení (jinými slovy k tomu, že si uvědomíte existenci oceánu), ale poté může trvat roky, někdy dokonce celý život, než toto probuzení plně zapracujte do svého života, abyste ho skutečně žili v každodením životě. Někteří lidé mluví o probuzení jako o cestě začleňování těch vln, která vede k bodu někde v budoucnosti, kdy budou všechny vlny plně začleněny do oceánu a dotyční budou jako jedinci plně a se stoprocentní zárukou probuzení. A další lidé tvrdí, že ve skutečnosti nic takového jako probuzení vůbec neexistuje, že probuzení je jen mýtus, že ve skutečnosti nikdo nikdy nebyl probuzený a že bychom všichni měli zkoumání svého utrpění prostě vzdát a místo toho si dát šálek čaje a sýrový chlebíček.

Existuje taková spousta různých učení, takové množství rozdílných pohledů – a pro někoho, kdo má upřímný zájem o nalezsní svobody ve svém životě, to může být velmi matoucí.  Všechny duchovní cesty, procesy, praxe i učení mají své místo, není třeba je soudit. Když ale sami v sobě rozpoznáte ten široce rozevřený prostor, ve kterém se objevují a mizí všechny ty vlny, tu důvěrnou rozlehlost, ve které přicházejí a odcházejí všechny myšlenky, vjemy a pocity, začne vám být o mnoho jasnější, o co probuzení skutečně jde.

Když rozpoznáte sami sebe jako ohromný a důvěrný otevřený prostor vědomí, už to není otázka toho, že byste se stávali v průběhu času více probuzenými nebo že byste někdy v budoucnosti dosáhli naprosté integrace všech vln, protože je zřejmé, že z pohledu toho, kdo skutečně jsem, je každá vlna, která se právě objevuje, již začleněna do oceánu – každá vlna je již v důvěrném vztahu s tím, co jsem. A proto to není otázka směřování k nějakému konečnému bodu naprostého začlenění někdy v budoucnosti. To je jen sen hledače, který vždy žije v příběhu o čase a duchovních zásluhách. Vždycky, ale úplně vždycky je to jen otázka rozpoznání takového začlenění přítomného prožitku teď a tady. Jde o probuzení k úplnosti a k hlubokému přijetí tohoto okamžiku , takového, jaký je. Jde o pochopení, že tyto vlny již jsou tady a teď hluboce přijaty. jejich zítřejší začlěnění do oceánu mě nezajímá. Příběh o včerejším probuzení je nepodstatný. veškerý život je právě teď a tady. A nic jiného než teď a tady není.

A i když se zdá, že jde o proces, který probíhá v čase – pálení falešných představ o vás samotných, rozpoznání hledání v jeho stále méně a méně nápadných podobách, objev hlubokého přijetí ve vlnách, které jste si nikdy ani nepředstavovali, že by mohly být přijaty, nalezení lásky a poklidu na místech, o kterých jste se domnívali, že je láska i poklid opustily, odhalení větší a větší důvěrnosti ve vašem osobním vztahu, i když jste si hluboce vědomi, že mimo vás nejsou žádní „druzí“ – to vše je ve skutečnosti bezčasový proces, který se děje vždy pouze teď. Život se včleňuje do sebe samotného, tady a teď, a vy jste svědky tohoto tance. Život skrze vás léčí sebe sama.

ANo, je to nádherný paradox duchovního probuzení. Život je již úplný, radikálně úplný, právě teď a tady. Nic na vás není špatně – dokonce i ve svých nedokonalostech jste dokonalí právě takoví, jací jste. Život již v tomto okamžiku a jako tento okamžik dosáhl naplnění a to je nádherná nejvyšší pravda existence. A přesto se tato úplnost neustále projevuje jako nekonečné pozvání ke znovuobejvení úplnosti uprostřed tohoto ztělesněného, osobního a hluboce lidského prožívání tady a teď.

Každá vlna, každá myšlenka, zvuk, vůně, vjem, pocit vyvstávající v oceánu, jímž jste, vám svým objevením tichounce šeptá: „Prosím, neodvracej se ode mne, ať už se ti teď zdám jakkoliv bolestná nebo silná. Věř mi, i já jsem oceán. Teď na sebe beru tuhle podobu. patřím sem, i když to nemusí být hned patrné. neboj, není potřeba, abys mě přijal. Jsem už tady. Všiml sis? jsi ochotný překonat všechny představy a jednoduše připustit, že už jsem tady, že už jsem byla přijata? Můžeš připustit, že to, co doopravdy jsi, je dostatečně ohromné, aby to pojalo do sebe veškerý život, to dobré a to zlé?

Podívej se na život. Toto pozvání je všude kolem. je v radosti i v bolesti, v nudě i ve vzrušení, v žalu a v extázi, ve sladkosti i hořkosti, ve vašem zrození i na vaší smrtelné posteli. Pozvání je tu, v každém jednotlivém okamžiku tohto vzácného a křehkého daru života, který tak snadno bereme jako samozřejmý. A právě teď, dokonce i tehdy, když čtete tato slova, vás potichu volá zpátky k sobě.

Pro www.novoucestou.cz zaznamenala Sofie.