Svatojánská postýlka

Druhy sbíraných bylin nebyly přesně určené, musely být především léčivé. Patřila mezi ně hlavně třezalka, dále například divizna, kapradí, pupava, libeček. Léčivé byly např. květ černého bezu, dobromysl, horský jetel, chrpa modrá, jitrocel, mateřídouška, řebříček. Dělala se také směs z nasušených květů.

Tvar svatojánské postýlky byl většinou do čtyřúhelníku, ale dělaly se i věnce do tvaru vějíře, srdce, kruhu či písmena „J“. Přes květy se kladlo bílé plátno, na ně se kladly svaté obrázky. Nebo se na plátno dávaly talíře kvůli nadílce pro děti. Často se kolem dokola stolu přivazoval provázek a připevňovaly se na něj svaté obrázky anebo listy, např. jasanové.

Postýlka se stlala nejvíce pod stůl, stlala se do velkého kruhového síta. Existují však i zmínky, že se postýlka stlala i na jiná místa, například do rohu místnosti, na půdu a někde
dokonce i před dům. Nebo je znám i jeden kuriózní případ stlaní postýlky na šlapadlo šicího stroje. Mohla se stlát i do ošatky.

„V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí a mezitím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije velký věnec.“ ~ Božena Němcová

Kvítí se trhalo v předvečer sv. Jana, chodily na ně děti nebo dospělejší dívky oblečené do svátečního oděvu, správně nesměly mluvit a bylinky trhaly tak, aby se jich nedotkly holou rukou.

Primární a původní význam svatojánské postýlky byl spojován s léčivou a magickou silou bylin, jejich sušení a následného užívání. Bylinky se usušily a později se užívaly například ke koupelím, k vykuřování stájí či obydlí nebo se dávaly dobytku do nápoje atp. Postupem času začalo mít stlaní postýlky
ráz spíše nadílkový a určený pro děti. Nadílka byla podle možností rodiny. Dokonce někteří z dotazovaných uváděli, že nadílka bývala jen u bohatších rodin anebo jen u katolických
rodin, že u evangelíků se nadílka nedávala. Jako nadílka stačily ořechy, kousek homolového cukru, medový koláč nebo i drobný peníz. Za válečných let byly děti rády třeba jen za lahvičku limonády anebo kousek salámu. Až v druhé polovině 20. století se objevila občas čokoláda nebo pomeranč. Pro starší děti šátek, zástěrka nebo jiná potřebná věc. Mohlo to být vysvětlováno i jako forma odměny za to, že děti chodívaly bylinky trhat. Postupem času stlaní postýlky mizelo, uchovala se jen přibližná podoba, někde dávali talíře ozdobené například kopretinami rovnou na stůl. Počet květin byl časem eliminován někde i jen na jeden druh. „Postýlka“ musela vydržet alespoň do druhého dne, ale většinou se nechávala pár dní sušit někdy třeba i čtrnáct dní.

Podle pověsti přišel svatý Jan putující světem k chudé ženě prosit o nocleh. Žena byla tak chudá, že neměla ani slámu a natrhala na loukách kvítí, a tím mu podestlala. Ráno jí sv. Jan nechal na kvítí ležet peníze. Tento zvyk se držel na severu Čech v oblasti hor a podhůří. Se stlaním květin pod stůl se nesetkáme při žádném jiném svátku.
První zmínka o stlaní svatojánských postýlek pochází z roku 1846:

„Toho dne trhají také kwětiny: kwítí swatojánské, rmen čili heřmánek a ouročník, dáwajíce je pod stůl, kdež musejí dwa neb tři dny zůstati, potom celý rok jich sužíwají pro všeliké nemoci lidí i dobytka.”

Církev se snažila všechny lidové nebo pohanské zvyky vysvětlit z církevního pohledu a nalézt dostatečný ekvivalent za lidové zvyky. Vysvětlení pro svatojánskou postýlku a stlaní kvítí bylo vcelku jednoduché. Přisuzovalo se tomu, jak Pánu Ježíši pokládaly zástupy na cestu ratolesti. „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí!” Z toho podnětu je pak jasné, že se vítal i Jan Křtitel jako předchůdce Krista vystlanými květy, které byly uloženy pod stůl, na místo posvátné, chráněné
ale i praktické.

Zdroj: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/140501/

Art: Remedios Varo

Převzato: https://www.facebook.com/