K zamyšlení

… A stejně tak nelze v lásce spočinout, pokud se den ze dne neproměňuje. Neboť co není vzestupem nebo přechodem, ztrácí význam a přestává naplňovat. Pokud se člověk zastaví a přemůže ho lpění na to, co dosud vybudoval, přestane tvořit. A to i v lásce a vztahu. To, co vytvořil, pak začne uvadat a ztrácet lesk. A on najednou v kráse, která jej kdysi povznášela, již není schopen nic spatřovat. To proto, že té krásy už není. To proto, že onu krásu vytvářel on sám svým úsilím. Láska je tak skutečně živa jen z krve a trní. Neboť hodnotu má jen to, do čeho jsme vložili sami sebe skrze svou námahu a utrpení, strachy a úzkosti, jen to, pro něž jsme svedli bitvu se sebou samými.
Neboť vše, co je snadné, je neplodné. A nezajímavé. Na všem má cenu a smysl pouze usilovné směřování, překonávání sebe sama, Cesta. Pouze ona je Životem, protože trvá. Kdežto cíl je zastavení, malá smrt, a proto pouhá iluze poutníka, kráčejícího od vrcholu k vrcholu. Copak to není cesta, která ho naplňuje a nikoli vrchol samotný? Copak ihned nezatouží po novém cíli, to jest po nové cestě, po novém směřování, jakmile jednoho dosáhl? I láska je cesta. Avšak cesta bez cíle, Cesta, která nikdy nekončí, je-li pravá. Její cíl je obsažen v ní samotné. A v tom, jak se skrze ni člověk proměňuje a prohlubuje.

Antoine De Saint-Exupéry, Citadela