Porozumění samotě
Při společných okamžicích cítíme, jak vzdáleni si jsme.
Paul Tillich
Jediná skutečná samota pramení z toho, pokud nejsme sami sebou. Pak se obracíme k druhým, aby nás naplnili. Fungujeme-li tímto způsobem, budeme se cítit opuštěni bez ohledu na to, kolik lidí v našem světě je. Mnoho žen i mužů žijících v partnerství pociťuje samotu, i když jsou s nimi jejich manželé a manželky v téže místnosti. Obecně přijatým názorem je, že budeme-li si s někým blízcí, dostane-li se nám od něj v plném rozsahu komunikace a vzájemnosti, náš pocit osamělosti se rozplyne. Jsou to ale úvahy, které jsou postaveny na hlavu. I když může být naše vnímání vlastní opuštěnosti způsobené odpojením se od svého Já, dočasně utlumeno a zamaskováno pocitem, že jsme zajedno se svou spřízněnou duší, ve skutečnosti od nás nikdy nedošlo a vrátí se, jakmile se změní podmínky. Čím dál se nám od něj podaří uniknout, tím hlouběji se v nás usadí a tím bolestnější pak bude pád.
Pro leckoho je velmi obtížné být sám, jen tak – bez společnosti nejen lidí, ale i sociálních sítí, televize a telefonu. Aby ale člověk dozrál pro skutečný vztah, musí se naučit plně prožít svůj pocit osamělé prázdnoty.
Než si dávat v otázce samoty klapky na oči tím, že se pověsíme na jiného člověka, je lépe jí v meditaci pohlédnout přímo do očí a objevit přitom její pravou podstatu.
Postupně začneme pociťovat, jak chutná zcela zásadní osamělost, která vyplývá ze samotných podmínek, jimiž jsme jako lidé vystaveni: roční období se střídají, čas plyne a ze života nám postupně mizí ti, které jsme milovali. Říká se tomu bolest z pomíjivosti. K tomu, abychom tuto bolest překonali, se musíme naučit rozeznávat mezi pojmy „být osamělý“ a „být sám“.
Nedokážeme-li být sami se sebou, nejsme poznat a doprovodit, nemáme-li sílu přijímat změny, které s sebou život nese, a ztotožnit se s nimi, pak bez ohledu na to, kolik lidí kolem nás bude, budeme vždycky vlastně opuštěni.
Není to v žádném případě návrh, abyste se stali samotáři, poustevníky nebo lidmi, kteří odmítají vztahy. Právě naopak. Musíme se prostě jen naučit, jak dojít celistvosti a úplnosti v sobě samých, jak dojít svobody života se společníky nebo bez nich, jak dojít nezávislosti na druhých, jak dojít poznání toho, kým jsme, abychom se nenechali nikudy vláčet, nýbrž abychom mohli se vztyčenou hlavou svobodně kráčet po této krásné zemi svýma vlastníma nohama.
Brenda Shoshanna, Zen a umění lásky
Přidat komentář