Myšlenka na dnešní den
„Co je posvátné? To, co bylo přijato.
Co je posvátné? To, čemu jsme přítomni.“
Joan Borysenko
Dušičky
Ta nejcennější vteřina je ta první. Ten okamžik, kdy do rodiny přijde dítě a vy ho můžete vzít do náručí. A pak ta poslední, když můžete někoho vyprovodit na cestu. Držet u toho za ruku. Naposledy pohladit a říct, co se má. Nebo taky mlčet, když není potřeba mluvit. Být u konce je stejný zázrak jako být u začátku.
Někdy vás ale prostě zázrak mine.
Čas Dušiček, čas smíření…
Čas Dušiček, čas smíření. Čas zamíření zpátky k vlastním kořenům. Čas napít se z té studnice rodové moudrosti živé vody poznání, porozumění a pochopení. Čas nebát se uchopit tu přetrženou nit rodových příběhů a navázat znovu spojení. Čas spojit se s těmi částmi své duše před kterými utíkáme. Čas tkát přítomnost z těch nitek, které právě teď touží po naší pozornosti. Čas, kdy Světla ubývá, aby nám tma dovolila ztišení a usebrání a pomohla nám obrátit se dovnitř. Čas podívat se svým démonům v té tmě do tváře. A uvidět v nich naše předky, kteří šli a stále jdou před námi a prošlapávají nám cestu. Čas odvahy rozsvítit v těch tmách našich nevědomí své vlastní Světlo skrz uvědomění spojitostí.
Všem bdělým lidem …
… aby nenastal Ortodox X mess …
Zatni zuby, začínají svátky klidu. Musíš.
Fosilní tradice nás sice neposílí, však co nás nezabije, nás někdy solidně rozčílí nebo alespoň znejistí – a to se taky počítá. Hranice obětavosti na maximum, touha po uznání radši na minimum. Musíme zabrat, abychom naplnili všechna ta očekávání. A pokud se to povede, tak nám bude přidělen společenský credit a možnost pocítit, že jsme obstáli. Rodina nám (na nepsané úrovni) podepíše bobříka obstojnosti. Budou z nás „dobří lidé“. Sláva normálnosti. Každoroční svátek cukru si žádá svoje oběti. Ztloustnu, ať netrhám partu. Je potřeba se připravit na tuhou zimu. Jak? No přece náporem. Nemáš na to? Půjč si. Alko teče proudem, kapři nemůžou v té krvavé vodě ani dýchat, lidé jsou ve spěchu …
K zamyšlení
„Bude to stačit, myslíš?“, nesmrtelná otázka z Pelíšků mi okamžitě přišla na mysl, když jsem při přehrabování receptů babí Iny našla tyhle její seznamy.
Hodně z nás bude i o letošních Vánocích chtít být zase „o krok před nimi“ a tak pod taktovkou poKroku budeme svižným krokem kráčet po obchodních centrech, vytržení z vlastního středu, abychom čas adventního báSnění, kdy se duše poeticky natahují jedna ke druhé toužíce po vzáJemném splynutí a smíření, proměnili zase jen v další nákupní běSnění.
Povzneste svá srdce
V dnešní době často předjímáme advent už jako Vánoce. V nákupních centrech slýcháme z reproduktorů celé týdny před Vánocemi koledy a jímavé vánoční melodie. Mají stupňovat nákupní horečku a oživit konjunkturu. Kdo ale nedovede čekat, ten cosi důležitého ztrácí. Ten, kdo si musí okamžitě splnit každé přání, se stává závislým na jakékoli potřebě. Čekání nás vnitřně osvobozuje. Jsme-li schopni čekat na splnění svého přání, zvládneme i napětí, které v nás ono očekávání probouzí. To povznáší naše srdce. A dává nám nadto pocit, že náš život není banální. (Pokračování textu…)